A teď už původní readme ke hře:
—
Cau vsichni parani i neparani!
Prave spoustite skvelou super mega game “SHOOTER” [sutr].

Cau!

Tak se jmenuje již třídílný seriál na YouTube, který tvoří irrlicht project, velký fanoušek beepové jednobitové muziky z východní části Německa. Beepová hudba na ZX Spectru je skutečně unikátní věc. ZX Spectrum samozřejmě nebyl jediný počítač, který byl vybavený 1-bitovým speakerem, ostatně, najdete podobný dodnes v každém PC a v těch úplně nových je stále emulován zvukovou kartou z důvodu kompatibility. Nikdy pro něj, ani jiný počítač nevzniklo tolik 1-bitových hradel [hradlo - rutina hrající zvuky] jako pro ZX Spectrum. Když před třiceti lety přišel strýček – pardon – Sir Clive Sinclair s jednoduchým a levným lidovým počítačem, schopným zobrazovat barevnou grafiku a vyluzovat pípavé tóny, nikdo by nevěřil, co se s tímto doslova zázrakem dá provádět. V důsledku boomu počítačových videoher se Spectrum záhy stalo britským leaderem, konkurujícím Commodoru 64 a Amstradu CPC a i když ke hrám a podobným věcem nebylo nikdy konstruováno a určeno, programátoři z něj postupem času doslova vymačkali maximum a to se týká i zmiňovaného beeperu, tedy reproduktorku, umístěného opd klávesnicí počítače, zdánlivě schopného jen pitomě pípat. Už v roce 1984, v roce uvedení počítače Spectrum +, jistý Mark Alexander koketoval s realizací více-než-jednokanálového zvuku pro standardní Spectrum. Svou práci završil o rok později programem WHAM! The Music Box, který se stal bestsellerem a mnoho softwarehousů použilo jeho dvoukanálovou rutinu s bicími, která zní skutečně typicky při rezonanci dvou o půl nebo o oktávu posunutých tónů mezi sebou. Program obsahuje několik skutečně povedených melodií skupiny Wham! (George Michael & Andrew Ridgeley) a editace vlastních hudeb není složitá. Bylo mnoho dalších rutin i editorů, ale o tom si poslechněte zatím tři videocasty, z nichž poslední popisuje editor ZX-7 od Jána Deáka a možná se v něm dozvíte něco, co jste dosud nevěděli ^_^

Toto compo se koná už tradičně každý rok a jde v něm o to, naprogramovat co nejstupidnější a přitom nejoriginálnější hru nebo program pro ZX Spectrum či ZX81. Letos to dopadlo všelijak. Mě zaujaly nebo nejvíc pobavily čtyři příspěvky:

1. Lights Out! od Equinoxe – logické zhasínání světel
2. Random Walk od Richarda Maye – program graficky znázorňující střední kvadratickou odchylku (rozptyl)
3. Washing Machine Simulator od Absynthe Boye – simulátor pračky na praní prádla
4. Star Wars – The Old Republic od Apenao – zajímavé šermování světelnými meči ze Star Wars

Celý balík všech her si lze stáhnout na stránkách CSCCGC2011 nebo přímo tady.

Počítač Commodore 116 byl současně s C16 a Plus/4, které dohromady tvořily řadu “264″ uveden na trh v roce 1984. Jeho specifikace byly primárně určeny pro řadu 264 a z něj byly až potom odvozeny modely C16 a Plus/4. Jednalo se o rozměrově nejmenší přístroj této řady, nazývané rovněž TED, podle zákaznického čipu Text Editing Device. Parametry nebyly oslňující – procesor MOS 7501, 16kB RAM, 32kB ROM, 121 barev v rozlišeních 320×200 a 160×200, dvoukanálový zvuk neumožňující regulovat hlasitost, absence hardwarových sprajtů a scrollingu. Jednomu by se zdálo, proč takový paskvil (krom velkého počtu barev na něm není nic výjímečného) v Commodore vyvíleji. Commodore na to měl vysvětlení. Řada 264 má být nástupce modelu VIC-20 a současně konkurencí pro levný Timex Sinclair, který byl již na americkém trhu zabydlený. Lidé, kteří nechtěli C64, protože byl moc drahý, sáhli po Sinclairu. Proto má C116 gumovou chicklet klávesnici, je malý, jednoduchý, a co hlavně – levný. V době uvedení se prodával jen za 49 USD. Zákazník si domů přinesl stroj s dobrým Basicem, spoustou barev, zvukem, sériový port a tape konektor. Človek, kupující 116 měl být takový, který v obchodech šilhal po Timexu či Tandy. Commodore hlásal: Chceš počítač na kancelářskou a seriózní práci? Zvol jeden z řady 264. Chceš si hrát? Potom si připlať a sáhni po Commodoru 64. Commodore se pro tuto řadu rozhodl osazovat mini-DIN konektroy pro joysticky, namísto klasických Atari 9-pin Canonů. Bil Herd, šéfdesignér řady 264 to vysvětluje logicky. Na základní desce nebylo prý dost místa pro Canony. A tak si, pokud nějaký ten stroj řady 264 vlastníte, a nemáte originální joystick od Commodoru, musíte vyrobit či koupit redukci pro Atari joystick. Naštěstí je to velmi snadná záležitost. Bil Herd nedávno spustil stránky c128.com a natočil dvacetiminutové povídání o tom, jak a proč C116 (a celá řada 264) vlastně vzniknul a jaké jsou jejho zvláštnosti. Podívejte se přímo tady u mě: