Akio

07Úno2019
 

Nebojte, nepojedeme do Číny. I když by to bylo zajímavě exotické i exoticky zajímavé. Dnes chci hovořit o hře, kterou se ve volných chvílích bavím už od předvánočního času, kdy jsem ležela s něco-jako-angínou v posteli a byla to nesnesitelná nuda. Ale to už jsem vlastnila ZX Vegu, a tak jsem si na postel vytáhla LCD televizi s Vegou a pařba mohla začít. Projížděla jsem z00movo DISO s hrami a náhodou zkusila i hru Peking, kterou naprogramoval David Sanders, autor hry Stack Up oz Zeppelin Games. Tu hru sice neznám, ale patrně musí být dobrá, když na ní Sanders v Pekingu odkazuje. Nicméně Peking byl vydávaný jako příloha časopisu Your Sinclair v roce 1991 a je to silná návykovka.

Ano, je to další klon Mahjongu. Jednoduchý, monochromatický, ale návykový. Nelze volit ze sestav kostek, nelze měnit prakticky nic, krom ovládání. Pokud teď myslíte na Fandalův Mahjong XE na Atari, tak vězte, že toto je trochu odlišná herní koncepce. Na Atari je ještě hra Shanghai, která se Pekingu podobá víc, ale vrstvy má znázorněné barevně. Shanghai je i pro Spectrum a má i pokračování, ale nelíbí se mi ani jedno. Na Spectru je ještě notoricky známý Mah Jongg od Proximy, kterému ale přezdívám Mahjong pro krátkozraké, protože herní pole je zobrazeno z atributů a po poli se musíte pohybovat tak, že ho nevidíte celé najednou. Tento Mahjong mi vůbec nesedl, neumím ho hrát. A do třetice mě na Atari zaujal Taipei XL, který je Pekingu velmi podobný, ale má jinak značené kameny a trochu nepříjemné pomalé překreslování herního pole.

V Pekingu máte za úkol odstranit všechny kameny v časovém limitu 30 minut. Kameny jsou trojrozměrně na sobě, nejsou zde žádné ostrůvky. Znaky na kamenech jsou klasické mahjongovské, jen dost zjednodušené. Odebírat lze klasicky jen na krajích a rozích všech vrstev. Hra má nápovědu, která ukáže nejvíc pět příštích možných tahů, a je úplně zadarmo, neubírá čas ani nic jiného. Záleží na hráči, chce-li poctivě hru hrát bez nápovědy nebo ne. Je tu také pauza, kdy se ale záměrně hrací pole překryje černou, aby nebylo možné podvádět. Perspektivu hracího pole lze pro přehlednost změnit, ale jinak je plocha černobílá. Myslím, že nějaké atributové hrátky by tomu pomohly a nebylo by to nic proti ničemu, protože v monochromu a zvlášť, když nemáte počítač připojený přes RGB či VGA, jsou někdy popisy kamenů obtížněji rozeznatelné, ale autor byl zřejmě jiného rozpoložení. ZX Vegu mám připojenou normálně přes composite a občas mám problém s rozeznáním číslice na kameni, zejména u 3, 6 a 8. Během hraní vidíte počet kamenů, které je ještě nutné odebrat. Kameny jsou rozmisťovány náhodně a zřejmě podle žádného pokročilejšícho algoritmu, protože se velmi často stane, že hra končí předčasně z důvodu nemožnosti dalšího tahu. Můj rekord je zatím 9 a něco minut a stále zkouším tento rekord překonat.

Peking mě zatím nepustil a mám nutkání hrát jej stále dokola. Dokonce předčil i moje oblíbené Pariboro. A teď už mě omluvte, jdu si zase zahrát.

 Publikoval v 20:36
04Úno2019
 

Pozor spoiler. Pokud se zajímáte o retropočítače, asi jste kolem Vánoc zaznamenali nový film od Netflixu, který navazuje na jeho sérii záhad Black Mirror. Bandersnatch ale ve formátu celovečerního filmu a to ještě interaktivního. Možná si pamatujete na náš starý Kinoautomat nebo kuchaře Sváťu Kuřátka. Tehdy se při rozhodování blikalo žárovkami a měřilo zatížení rozvodné sítě v elektrárně, dnes sedíte u počítače a tok příběhu si naklikáte. Sledováním Bandersnatche tak vlastně hrajete jakousi interaktivní hru, kde si hlavní hrdina v určité části uvědomí, že je vámi ovládaný. Ale k filmu. Jak už název říká, Bandersnatch si vzal za příklad nikdy nedokončenou stejnojmennou hru od firmy Imagine, kterou v roce 1984 dokončovali a o čemž vypovídá dobový dokument Commercial Breaks. Příběh je ale smyšlený, jména změněná, takže z Imagine je jakýsi Tuckersoft, vedený vousatým hippíkem, nejtalentovanější programátor Tuckersoftu, jakýsi Colin Ritman, je vyobrazen v roli alternativního huliče, který veškerou inspiraci pro tvorbu svých her čerpá v poslechu psychadelické hudby a požíváním marihuany a LSD. Příběh je zhruba o tom, že Stefan Butler (podobnost s příjmeními reálných osob není náhodná, viz. Jon Ritman, Simon Butler) je mladý, talentovaný programátor, který programuje hru Bandersnatch podle stejnojmenné knihy, kterou má po své matce, jež nešťastnou shodou okolností zahynula při železničním neštěstí. Stefan zavítá do sídla Tuckersoftu, kde nedokončenou hru předvádí. Ti o ní projeví zájem a nabízí Stefanovi místo. Ten však odmítá a hru chce dokončit doma. Mezitím se dozvíme, že Stefan navštěvuje psycholožku a že má neustále výčitky svědomí vztahující se k události těsně před smrtí své matky a současně pocit, jakoby ho někdo ovládal. Při jedné z nesčetných hádek s otcem, který jej místo do restaurace na oběd veze k psycholožce, potkává Stefan náhodou Colina a zavítá k němu domů, kde požívá drogy. To zapříčiní buď jeho nebo Colinovu smrt, podle toho, jak co si divák zvolí. Nakonec diváka nitky předem narýsovaného příběhu stejně navedou na jeden z mála možných konců filmu. Váš úkol je navést Stefana tak, aby Bandersnatch na Vánoce 1984 vyšel a získal pozitivní recenzi v televizi (trochu mi to připomíná hru To Be On Top). Ke správnému řešení je třeba něco, co by běžného diváka nenapadlo nebo by se to neodváži udělat. Stefan musí zavraždit svého otce, jelikož přijde na to, že jeho otec i psycholožka ho špehují, Pak musí jeho tělo rozřezat a zakopat. Tímto postupem se dostanete ke správnému zakončení, kdy hra Bandersnatch získá slávu tím, že vzešla z rukou otcovraha. Na řešení filmu s jeho možnostmi se můžete podívat tady.

Přiznám se, že příběh je poněkud plytký a když psycholožka na sezení se Stefanem vytáhne meče a začne s ním bojovat ve stylu Mortal Kombat, dochází to až k absurditě, což samozřejmě graduje nutností zavraždit a rozčtvrtit otce.

Black Mirror: Bandersnatch je však pěkně natočený, záběry z počítačů jsou napůl reálné (je znát postprodukce), vypadá to, jakoby programátoři psali své hry v Basicu, který je na oko udělaný, aby vypadal jako Sinclair Basic (např. nereálné chybové hlášky). Ve filmu zahlédnete mnoho ZX Specter, klávesnici dk’Tronics, nějaký ten Commodore, MSX. Ve filmu je také při návštěvě Stefana v Tuckersoftu zmíněna hra Nohzdyve, což má být poslední hit Colina Ritmana. Tato hru ve skutečnosti v zakázce pro Netflix vytvořil Matt Westcott (Gasman) a i když jde o jednoduchou hříčku, je to pěkná hra. Příběhově však film hodnotím podprůměrně a má cenu si film „zahrát“ jen pro ty, kterým něco pojem Bandersnatch říká z minulosti. Netflix nabízí měsíční trial, který jde k tomuto účelu využít a pak se můžete s klidem odhlásit, aniž byste něco platili.

 Publikoval v 10:07
04Úno2019
 

Dovoluji si ctěné čtenářstvo upozornit, že zveřejnením předminulého článku bylo, jak se říká, píchnuto do vosího hnízda. Vosičky se nám vyrojily a zaprasili komentáře stupidními výlevy. Pokud se mi komentáře nebudou líbit, budou si z někoho dělat srandu nebo ho snad i urážet, budou smazány. V tomto tu žádná demokracie nebude trpěna. Za článkem si stojím a jestli někomu pošramotí jeho naducané ego, může si srdéčko vylít třeba na hovnofóru nebo na atlasu hub. Zde ale vládne tvrdá ruka cenzora. Komu se to nelíbí, nemusí sem chodit.

 Publikoval v 08:52
29Led2019
 

Kniha Micro Kids od Garyho Plowmana vyšla loni těsně před Vánoci na Amazonu. Je to druhá publikace autora, první byla kniha ZX Spectrum Games Code Club s listingy her v Basicu pro ZX Spectrum, které si čtenář má přepsat ručně do počítače. Už tím chtěl Plowman navodit jakousi retro atmosféru a přiblížit datlování programů z časopisů dnešní generaci, i když nevím, kdo z dnešních teenagerů by na toto byl zvědavý. Hry neobsahují žádné zvláštní basicovské triky, někdy se zdá, jakoby je psalo dítě, např. soudě podle nepříliš povedeného zarovnávání textů na obrazovce nebo úrovně grafiky UDG.

Kniha Micro Kids je uváděná jako výlet do báječných 80. let minulého století, kdy ve zkratce hlavní hrdina Billy Twist dostává na Vánoce 1983 svůj první počítač, ZX Spectrum, prožívá dobrodružství hraním a prozkoumáváním nových her, vše je nové a skvělé. Už z prvních stránek je jasné, že knihu psal Brit a zachycuje tamní počítačový boom 80. let z pohledu malého kluka. Dalo by se říct, že se jedná o dětskou knížku, ale v rámci příběhu uvádí i konkrétní technické detaily, spíše by se dala zařadit mezi ony pestrobarevné průvodce retro hrami, které už známe. Jen zde je všechno zabalené jen do textu s max. několika screenshoty z her, o kterých je právě řeč a do příběhu, trvajícího od Vánoc 1983 do Nového roku 1985. V něm Billy dostává počítač, řeší první problémy s jeho zapojením, kupuje si herní časopisy a hry, shání peníze kde se dá. Několik jeho přátel také získává počítač, a aby to bylo spravedlivé, tak někteří z nich i jiné platformy jako C64 nebo Atari 800XL. Společně pak o letních prázdninách zakládají ve staré zahradní boudě počítačový klub a pořádají herní turnaje, shánějí peníze na dovybavení počítačů joysticky, atd. Pro Brita, pamatujícího tuto dobu jistě pěkné a nostalgické čtení, i když musím říct, že mezi řádky je silně cítit autorův záměr být co nejvíc nostalgický a kdo je jeho cílovkou.

Na knize je vidět, že lidé na Západě tehdy žili úplně jinak, než my. Z knihy je cítit velký závan komerčního životního stylu, což je jistě z pohledu autora i publika, kterým je kniha určená přirozené. Na mě ale zapůsobila tak, že vyrůstat tehdy na Západě nebo u nás byl setsakramentský rozdíl, protože já mám minimálně ohledně shánění her, rozšíření počítačů mezi lidmi a programování zcela jiné vzpomínky. Často je v knize zmiňováno, co kolik stojí, pořád tam kdosi na něco „shání prachy“ a přitom slintavě krouží po městě s plnými krámky počítačů a počítačových her na každém rohu. Pro našince něco nepředstavitelného, že by šel jen tak do města a koupil si počítač.

Knihu hodnotím průměrně, protože pro našince přináší jen informativní charakter doby za Železnou oponou, nikoli sondu do našich vlastních počítačových vzpomínek. Za 10,50 USD za paperback nebo 7,50 USD za elektronickou verzi asi nedostanete úplně dechberoucí čtivo, do kterého by se měl čtenář jak se říká zažrat, nicméně čtení to není špatné. Pro doplnění – kniha je samozřejmě v Angličtině.

 Publikoval v 13:14
25Led2019
 

Taková úvaha. Když se kolem sebe rozhlédnu, někdy se nestačím divit. Commodoristi jsou na celém světě. Není to ničí chyba, prostě fanoušci nejdéle prodávaného modelu osmibitového počítače na světě (čímž je C64) tu jsou a je třeba to brát s nadhledem. Někteří z nich jsou totiž tímto entusiasmem přímo infikováni. Není to jen u nás, tito jedinci se vyskytují napříč celou C64 scénou. Jde o to, že se už nedá mluvit ani o nějakém nadšenectví, ale o čistém fanatizmu. Jak jinak si mám vysvětlovat jejich neustálé narážky na příznivce jiných platforem, jejich shazování a neustálé nabubřelé pyšnení se pořád tím samým. Přitom, kdyby v C64 nebyl SID, je to dost průměrný počítač, v některých věcech až podprůměrný (parodie na Basic, ultrarychlý přístup na disketu a jiné libůstky, že). Takže ano, C64 se veze především na úspěchu svého zvukového čipu, o tom není pochyb. To, že má další výjimečné vlastnosti je trochu vedlejší, protože podobné měly některé další systémy té doby. SID udělal z C64 modlu, k níž se sklání majoritní většina pravověrných. Skoro se mi chce napsat, že je škoda, že si po světě nevybudovali své vlastní svatostánky, kam by se mohli chodit sklánět před svým elektronickým hnědohnědým spasitelem. Nepochybuji o tom, že takto uměle a záměrně zaslepení lidé existují i na jiných platformách, ale zatím se mi nikde jinde nepovedlo zaznamenat tak silný závan patriotismu, jaký vládne na scéně Commodoru 64.

Já si myslím, že Commodore 64 je na svou dobu excelentní kus hardwaru a zaslouženě se vyráběl a prodával přes deset let v nezměněné verzi. Vznikla kolem něj komunita, crackerská scéna, z ní demoscéna, spousta dobrých i skvělých her, hardwaru i literatury. Commodore 64 dal světu mnoho dobrého. Mám k němu také pozitivní vztah a považuji jej za poměrně podařený počítač, když přihlédnu k osobním vzpomínkám, kvalitě softwaru, atd. Co ale dělají zmínění lidé postižení diagnózou Commodore 64 tak zlého? Možná si to ani neuvědomují, ale žijí ve vlastním světě, který je poněkud krátkozraký. Slepě rozšiřují svou víru a vzájemně se v ní přesvědčují. Znáte takové to hospodské chlapácké poplácávání po zádech nad půllitrem piva? Kdo z postižených toto čte, pevně doufám, že se chytne za nos.

V čem je tedy problém? Dalo by se říct, že Commodoristi jsou nejnamyšlenější z namyšlených. Stojí si za tím, že jejich platforma je zdaleka ta nejlepší v celém vesmíru i kousek za ním. Spolčujíc se do skupin, aby udržovali „ducha scény“, nemístně napadají příslušníky jiných platforem nejen slovně, ale svými scenerskými produkcemi, nabubřelým vychloubáním se a především mlžením z čisté neznalosti. Z nedostatečné znalosti poměrů, faktů a vůbec celých mikrosvětů jejich nepřátel, tedy nejen schopností hardwaru. Vždyť se říká, že je dobré znát nepřítele. Někteří lidé z C64 scény to ale chápou zcela doslovně a vedou svou celoživotní svatou válku proti jinověrcům. Můžu tady jako člověk zajímající se o několik jiných osmibitových platforem vyjmenovat X věcí, proč je C64 sračka a nahovno, ale nebudu to dělat, protože nechci být, jako oni. Stejně mě vezmou za slovo a budou bez jakéhokoliv kontextu argumentovat, že to tu přece bylo napsáno. Chodit na IRC kanál #c-64 a zmiňovat tam v jakékoliv souvislosti jiné platformy je nebezpečné, nechce-li člověk zplakat nad výdělkem při sdělení nějaké informace v dobrém úmyslu, která je díky tomu, že je člověk zmíní jinověrství automaticky považovaná za invazivní drzost.

Je to smutné, ale ti, kdož říkají, že války mezi osmibitisty skončily, se tak trochu mýlí, protože lidé, kteří před dvaceti lety slepě tvrdili svou commodoristickou pravdu, ji slepě tvrdí nadále, a to je moc smutné. Co naplat, že ostatní platformy, ať už se svými specifickými omezeními či výhodami jsou jakkoli lepší než je jakákoli jedna vlastnost Commodoru 64. I když jsou tu nové technologie a postupy, jak z těch starých želez vymačkat i to, co nejde, stále jsou tu pravověrci, kteří se nedají opít rohlíkem a stále tvrdošijně bazírují na tom, že „Commodore je nejlepší!“. Jistěže by se dali najít i lidé z necommodoristických platforem, kteří se chovají podobně, jsou ale zastoupení v o dost menších počtech.

Takže C64 je nejlepší a přes to nejede vlak? Ale milí přátelé, pozor, už jede! Nejlepší je totiž Ferda. Každý z celé řady osmibitových počítačů má své klady i zápory a C64 není žádnou výjimkou, tak už to konečně pochopte a nevrážejte bezohledně do ostatních. C64, Atari, Spectrum, CPC, Thomson, PMD, PP-01, VIC-20, i ta VCSka jsou jedinečné koncepty zasluhující si pozornost a vědění oč jde. Takže milí pravověrní -isti, už se přestaňte navážet do jiných, rochnit se blahem nad zvuky kuňkajících žab a mňoukajících koček, které zlý Hubbard tahá za ocas a raději se vzdělávejte, protože všechny platformy dokáží něco jedinečného, co právě ta druhá ne. Tě pic!

 Publikoval v 21:43