Akio

23Lis2018
 

Když se tak zamyslím nad tím, jaké bylo moje první setkání s počítačem a jak to u nás tehdy mezi šťastnými majiteli počítačů fungovalo, musím říct, že z počátečního nadšení při sledování nejrůznějších filmů a videí a knih o počítačové scéně ze začátku osmdesátých let, se kterými se v posledních letech zejména v Anglii roztrhl pytel, se zformoval názor, že bylo vlastně dobré vyrůstat za železnou oponou a nežít v té někdy až extrémně konzumní společnosti. Co jsme jako děti měli? Štěstí, že jsme se vůbec k nějakému počítači dostali. Buď v kroužku, klubu nebo ti šťastnější po dlouhém přemlouvání rodičů a přemírou argumentů, na co ten počítač vlastně hrozně nutně potřebujeme, i doma. Naše dětství bylo nejen v tomto ohledu úplně jiné, než dětství západních teenagerů, kteří měli dostatek všeho. Dívám se na jedno takové video a vlastně jsem ráda, že to u nás bylo, jak to bylo. U nás nebyly žádné krámky s počítačovými hrami, asi s počítači samotnými. Počítač doma nikdo neměl, pokud ano, byl to luxus a když se to provalilo, okamžitě jste byli šacovaní přinejmenším za gangstery nebo dobré kámoše veksláků. Počítač nebylo možné normálně koupit. Občas je měli v Tuzexu, ale k TK (Tuzexové koruny) neměli přístup všichni a tak se obvykle měnily na černém trhu. Ale ne vždy a nikdy jich nebyl dostatek pro každého. Tuhle dostali Spectra a když se to provalilo, byla před krámem fronta až ven. Samozřejmě, že se dostalo jen na ty nejrychlejší. Takové Atari XL se válelo ve výkladní skříni, protože to si nemohl dovolit hned tak někdo. Další způsob, jak se dostat k počítači, byl nechat si jej propašovat někým, kdo se dostal na Západ. To šlo a dělalo se to.

Tohle všechno na Západě neznali. Šli jednoduše do trafiky a tam si koupili Spectrum skoro jako přílohu k novinám. Pak zašli jinam a donesli si domů společně s počítačem deset nových originálek, když na tom zrovna byli finančně dobře. U nás to bylo úplně jinak. Nejdřív jste složitě sehnali počítač, pak k němu sháněli záznamovou jednotku (většinou vhodný kazeťák) a software se nikdo neprodával. Ten prodávali lidé, které si dovolím nazvat kopírovači, protože termín pirát se pro ně nehodí, neboť kopírování softwaru u nás nebyl trestný čin a zákony neznaly nic jako počítač či počítačový program. Takže kopírovači dávali inzeráty do časopisů a novin s adresou nebo telefonem, kam jste si napsali nebo zavolali o seznam. Ten vám poštou přišel, většinou v papírové formě, zřídkakdy v nějaké databázové formě pro váš počítač. Sehnali jste si prázdné kvalitní kazety (tedy ne značky Emgeton), což také nebyl snadný úkol, případně jste uronili slzu a vydali své nahrávky písniček nahraných ze západního rádia nebo u kamaráda na „dvojčeti“ na pospas pisklavým zvukům programových záznamů pro počítač. Tyto kazety jste poslali spolu se seznamem vybraných her na adresu kopírovače, ten kazety nahrál a na dobírku zaslal zpět. Cena jedné hry byla něco kolem 1 až 10 Kčs, záleželo na kopírovači, jak si hry ocenil. Případně sám kopírovač nabízel vlastní kazety, což se samořejmě mohlo prodražit. Hry tak byly nahrané na kazetách za sebou, na jistých platformách v systému Turbo, aby se jich na kazetu vešlo co nejvíc. Nikdo neřešil, kolik která hra na Západě stojí peněz. Hry byly cracknuté s odstraněnou ochranou proti kopírování a nezřídkakdy i nekompletní nebo nějakým způsobem poničené, to když cracker svůj podlý výtvor pořádně neotestoval nebo k jeho uložení použil jen tlačítko Snap či Freeze. Takže vztah ke hrám byl velmi tuctový. Měli jste teoreticky k dispozici o hodně víc komerčních her v podstatě zadarmo, než váš kolega teenager ze Západu. Takováto pokoutná nabídka softwaru u nás byla obohacována i tuzemskými „produkty“, které byly skutečně zadarmo, byly v češtině nebo ve slovenštině a které se na Západ dostaly až zpětně s příchodem Internetu, přičemž jim nikdo do teď nerozumí, pokud nebyly napsány v angličtině.

Západ zahlcený reklamou, pestrobarevnými časopisy s postery a recenzí každé nové hry byl úplně někde jinde. U nás se doma hrálo, kopírovalo, odepisovalo na inzeráty, programovalo a crackovalo. Ve škole nebo v kroužku se dělaly seriózní věci, jako programování, ovšem vždycky to stejně skončilo u nějaké hry. Tam západní počítače být nemohly a tak se programovalo na IQčkách, PMDčkách, Consulech atd. Když tam někdo propašoval Spectrum, bylo to nelegální a nesmělo se o tom oficiálně mluvit. V klubech specializujících se na určité platformy to bylo jiné, i když tam se asi ponejvíc kopírovaly právě ony západní hry. Bylo to zadarmo, byli jste omezení v podstatě jen vaším počtem a kapacitou kazet anebo aktuální nabídkou. Přinesli jste si nahranou kazetu domů a ani jste si do týdne nestihli všechny hry pořádně zahrát, a už tu byl další sraz v klubu a nějaké nové hry a programy. O hrách se nedalo přečíst nikde, pokud jste zrovna nenarazili v trafice na vydání polského Bajtku nebo srbochorvatského MojMikra, což byly plátky, které se tvářily jako profesionální, ale herní recenze v nich byly. Nějaký Sinclair User, Crash nebo Zzap!64? Ty nikdo, možná kromě Fuky a lidí kolem něj neznal, protože se tu prostě nedaly sehnat.

I u nás se objevovaly listingy programů v časopisech. Třeba v ABC nebo Elektronice. Seriózně, i když okrajově a čistě v technické rovině, se počítačům věnovalo Amatérské Rádio. Byly i samizdaty jako Karolinka, zpravodaj Atari Klubu nebo poloprofesionálně se tvářící Mikrobáze. A to bylo všechno. Plátky jako ZX Magazín, FIFO, a herní časopisy Bit nebo Excalibur přišly až na sklonku té doby, lépe řečeno na začátku té nové, skvělé a všemi s nadějemi očekávané éry. Jako bedroom coder jste si doma bastlili textovku v BASICu, abyste ji potom nahráli někomu na kazetě a jen doufali, že se rozšíří dál. Musím říct, že tohle mě stále baví a nějaký posun dál vstříc profesionalitě vnímám jako možný impuls ke ztrátě zájmu o tyto věci. Relativně. Proto mě zajímá demoscéna, což je kreativní záležitost, která je až zarytě nekomerční a co si tak za těch dvacet a více let všímám, lidi, kteří profesně nezůstali „v oboru“, ale šli jinam, tato činnost stále naplňuje a baví. Není to samozřejmě pravidlem, ale mám takovou zkušenost. A tak zůstanu navždy člověkem, kterého bude bavit sedět večer doma u kakaa před osmibitovým počítačem a bušit do něj basicovské nebo assemblerovské řádky a budu mít radost, že mi po obrazovce jezdí čtvereček, pustím si demo na tři strany disket a doslova si užiju audiovizuální vjemy, u nichž do konce svého života nepochopím, jak jsou vlastně naprogramované, strávím hodinu hledáním staré kazety, kde by mohla být nahraná moje stará textovka a zjistím, že je přemazaná písničkami, nebo si jen tak projdu Jet Set Willyho, už po milionté, kde znám každý kout a nástrahu. Jen proto, že zas chci být v tom jeho tajuplném domě. Zážitek, emoce, a to mi stačí.

 Publikoval v 19:48
05Lis2018
 

Na největší demopárty zaměřenou výhradně na Commodore 64 jsem se přihlásila už na jaře. V posledních dnech se mi na ní ale stále více přestávalo chtít jet. Jednak proto, že už je zima a taky proto, že se poslední dobou necítím ve společnosti určitých lidí dobře. Oni za to ale nemůžou a také je třeba zmínit, že jsem byla připravená tuto skutečnost překousnout. Nicméně jsem se na výlet do Holandska nakonec vydala. Jeli jsme s PCH, Silliconem, Visacem a Comosem mikrobusem Fiat Ducato, který PCH na poslední chvíli vyměnil za jiné auto, u kterého se po 40 km jízdy objevila závada motoru. Nicméně zhruba v půli cesty jsme zjistili, že i Ducato není úplně v pořádku, ale cestu tam i zpátky naštěstí zvládlo.

Cesta byla dlouhá a docela nudná. Použití tří nezávislých navigací se neukázalo jako dobrý nápad, protože nás jedna z nich v jednu chvíli žádala o otočení se na dálnici a pokračování asi 17km zpět. Nakonec jsme ale do městečka Someren ve východním Holandsku dorazili jen s asi dvouhodinovým zpožděním.

Párty se konala v komplexu domků za Somerenem s několika menšími halami, určenými zřejmě pro koncerty a přednášky, jídelnou a ubytovacími kapacitami. V ceně 110 EUR bylo jak ubytování, tak snídaně a večeře. Bohužel na můj vkus druh večeří byl velmi nezdravý, byly přistavené auta vydávající burgery s opečenými brambory, kečupem a tatarkou, to vše na plastových talířcích s plastovými příbory. Druhý den jim ale zřejmě příbory došly, a tak měli jen malá dřevěná napichovátka, čímž se to jídlo skoro nedalo jíst. Oba dny byla k dispozici stejná jídla – smoked burgery nebo papírové košíčky s něčím bezmasým, které ale byly na první pohled docela malé. Současně byl uvnitř nepřetržitě k dispozici bar s pivem, vínem a nealko nápoji zdarma. WC se zdály být unisex, žádní panáčkové a panenky, což mě potěšilo.

První večer mě přepadla poměrně špatná nálada a ještě se mi udělalo z majonézy u burgeru špatně, tak jsem si šla už asi v půl jedenácté večer lehnout. Také za to mohla únava z téměř devítihodinové cesty autem. Na místě v druhé hale sice probíhaly nějaké koncerty, ale šíleně mě začala bolet hlava, že jsem raději šla do sprchy a pak se vyhoupnout na palandu. Kluci, kteří přišli spát kolem druhé ráno chrápali, ale naštěstí si všude vozím špunty do uší, takže noční hluk se tím aspoň částečně vyřešil.

Ráno byla od devíti snídaně formou jakéhosi švédského stolu, ale spíš to byly jen po stole rozházené potraviny v obalech a každý se musel obsloužit, jak uměl. Později přibyly i párečky nevalné chuti a v neděli i neoloupaná vejce na tvrdo. Do composystému jsem nahrála svůj hudební příspěvek a ještě dodělávala příspěvek do PETSCII grafiky, který jsem měla rozdělaný. Čekala jsem, že se na akci objeví Gideon, autor slavné 1541-Ultimate/II/II+/Ultimate 64 s nějakými kousky na prodej, ale bohužel neměl nic. Místo toho se tam, jako na jiných akcích ukázal Jens Schönfeld, prodávající své C64 Reloaded MK2 a kejsy na C64. Pak tam někdo prodával různá trička s osmibitovou tématikou po dvaceti eurech a nějaký Holanďan rozprodával svou rozsáhlou sbírkou Commodorů, softwaru a periférií. U něj jsem si koupila bílou klávesnici pro C64 se starým potiskem a nějaké štítky pro C64 a Atari ST. Měl tam kromě švábů pro C64 i TEDa pro C16, ale jeho prodej si nakonec rozmyslel.

bigsid

Odpoledne začala compa tím pro mě nejdůležitějším, hudebním. Hudeb bylo celkem 27, takže to trvalo opravdu dlouho a můj příspěvek byl puštěný jako třetí od konce. Příspěvek byl do composystému uploadnutý jako třetí v pořadí, tak si myslím, že hudby pouštěli od konce. Podle ovací a gratulací lidí se zdálo, že si moje hudba povede poměrně dobře, nicméně na umístění na prvních třech místech vůbec nedosáhla a skončila až jedenáctá. Tady musím říct, že se mi nelíbil způsob prezentace hudebních a grafických příspěvků. Nejen, že compo nebylo anonymní, takže podle mého názoru dobře zafungoval namevoting, ale hudební příspěvky byly ukazovány s obrazem, čehož většina lidí využila pro přípravu playeru s nějakým grafickým efektem a tím si zvýšila šance na úspěch. Zmínka o tomto v pravidlech vůbec nebyla, takže to povoleno bylo, ale já to cítím jako diskriminaci. Náš PETSCII obrázek působil mezi konkurencí trochu jednoduše, ale jeho účel byl spíše pobavit. Skončil osmý z jedenácti. Ještě si pamatuju, jak nám v pátek, tj. den před compem, na stole přistál vytisknutý Facetův soutěžní obrázek, kde byla žádost o hlas. Tomu já říkám nefér soutěžení. Kdyby šlo o nějakého nováčka, ale Facet je dobrých dvacet let známý grafik na PC a Amiga scéně a toto opravdu neměl zapotřebí. Alespoň nakonec skončil až pátý.

Obecně vzato byla compa plná těch nejlepších věcí, jaké se dají na C64 vidět. Zlatým hřebem pak bylo večerní demo compo, které bylo vskutku úžasné. Ne nadarmo se říká, že na X se prezentují ta nejlepší dema pro C64 a je to pravda. Demo s motivem Star Wars bylo jedinečné. Mě se ale líbily víc jiné příspěvky, nejvíc pak titul C-Bit 18 od poměrně nového seskupení Performers, jehož hudebníkem je i člověk s nickem c0zmo, se kterým jsem měla možnost mluvit a znám ho i z předchozí C64 akce v Německu, na které jsem byla. Objevil se taky náš starý známý Exile, kterého jsem neviděla od poslední X párty v roce 2012. V několika demech se objevily memoáry nedávno zemřelých scenerů, což mě přivedlo k zamyšlení, že jich poslední dobou ubývá nějak moc.

V sobotu odpoledne mě odchytil známý C64 hudebník Jeroen Tel, nebo spíš já jeho, když se náhodou přichomýtnul u mého Commodoru, abych se ho zeptala na jeho nevydané a mnou zaplacené album Tel Me More. Byl ale hodně opilý a tak rozhovor s ním pro mě nebyl moc příjemný. Nicméně mě vřele ujišťoval, že jeho projekt, který se financoval před několika lety přes Indiegogo a který dosud nespatřil světlo světa, opravdu dodělá. Otázka je, kdy to bude. Ono to totiž vypadá, že nejsem jedniný člověk, koho tříleté zpoždění rozrušuje. Jeroen mě ujišťoval, že všechno chce svůj čas, že to opravdu dodělá a to, proč nedává informace o progresu je kvůli tomu, že na tom intenzivně pracuje. Moc se mi tomu nechce věřit, zvlášť když jsem potom našla tuto stránku. To, co mi říkal působilo velmi sebejistě a až se mi tomu nechtělo věřit. Otázka je, do jaké míry kecal. Takže uvidíme, třeba se toho alba do konce života dočkáme. Potom jsme ho ještě se Silliconem odchytili, aby mu zespodu podepsal jeho C64. To s radostí udělal a pak už jsme ho nechali, ať tluče šrouby do hlavy zas někomu jinému.

Co se mi na párty nelíbilo byla typická atmosféra západních parties, která mi kazila klid, konkrétně to, že neustále hrála nějaká hudba, i když neprobíhala žádná compa, lidé po sobě na dálku křičeli a vůbec bylo v hale hodně rušno. Venku byla už hodně zima, takže jít jen tak ven se provětrat bylo ztíženo právě chladnem a také tím, že všichni kuřáci postávali přímo před hlavním vchodem, který byl neustále otevřený a tak se do haly nekontrolovaně dostával nepříjemný zápach zvenku. Ráno mi z toho smrdělo oblečení, jako bych strávila noc v nějaké hospodě. Další negativum byla nepřítomnost internetu přes WiFi. WiFi síť sice byla, ale jen pro účely hlasovacího infosystému. K internetu se lidé připojovali individuálně mobily, což dává smysl, protože v zahraničí jsou běžné neomezené tarify a WiFi sítě s internetem tam nejsou tak častým jevem. Můj tarif není bohužel vůbec neomezený a navíc obsahuje dost málo dat, takže bylo nutné daty šetřit a vypínat je, stejně jako doma. Velikost akce (na jejím konci bylo uvedena účast asi 330 návštěvníků) byla na hraně kapacit a bylo to znát. Občas nebyla volná židle, přes dav lidí se nedalo pomalu dostat dál do haly. Byla tam prostě hlava na hlavě.

Musím říct, že C64 scéna je velmi semknutá dohromady a i když se lidé osobně neznají, ale třeba jen podle nicků a profesí na scéně, mají si na takové akci co říct. Je hezké sledovat, když v probíhajícím demu je nějaký wow efekt a sál ho ocení hlasitým potleskem nebo zvoláním. Toto je jiné na rozdíl od ZX scény, která tak semknutě nepůsobí. Je na tom vidět, že C64 sceneři berou svou příslušnost ke scéně jako hrdost. Vím, o čem mluvím, protože po dohrání mého hudebního příspěvku se na mě otáčelo pár neznámých lidí s potleskem. Potěšilo to.

Z plánované sobotní procházky nebylo nic, protože jaksi nebyl čas a pořád jsme něco s naší partou řešili. Tu jsme hráli nějakou multiplayerovou hru, tu PCH po neúspěšných pokusech revitalizovat nějakou svou starou skladbu pro mono SID dostal nápad na novou hru a tak ji počas comp začal realizovat a dosavadní výsledek nevypadá špatně. Otázka je, jestli někdy spatří světlo světa celá hra. Sillicon mi zase ukazoval své testovací cartridge k C64 a já jsem z dlouhé chvíle dělala na jednoduché hře v BASICu, což sledoval Exile a radil, co kde dodělat.

Vyhlášení výsledků soutěží bylo v noci, jen asi hodinu po skončení comp, protože hlasovací systém byl elektronický přes webové rozhraní, takže spočítání asi organizátorům nedalo moc práce. Mezitím jsem se stihla jít vysprchovat, a pak jsem se vrátila na zbytek demoshow a vyhlašování. Spát jsem šla asi v půl druhé.

Ráno po snídani jsem si jen sbalila počítač a monitor a po krátkém čekání na Comose jsme vyrazili k domovu.

X byla typická demoscenerská akce, která na mě působila trochu nepříjemně, proto zatím účast na další X v roce 2020 neplánuji. Za 110 EUR bylo k dispozici spaní, sprcha, jídlo a pití, ale některé věci vyřešené nebyly. Bylo ale vidět, že se organizátoři snaží. Často třeba procházel mezi řadami stolů sběrač prázdných lahví a odpadků. Pro mě osobně ale negativa nad pozitivy převažovala a tak jsem se rozhodla, že už se nebudu trápit a budu spíš navštěvovat jen malé lokální akce. Jestli si nechám ujít i Revision, o tom však ještě nevím.

Fotky ani videoreportáž nemám. Nebyla vůbec motivace něco takového dělat. Tak kdo tyto věci čekal, tomu se omlouvám. Všechny příspěvky lze nalézt na csdb.dk. Děkuji Vám za pozornost.

Edit: Ještě mi tu Sillicon posílá odkaz na video z párty, které někdo cizí dělal. Tady.
A tady je timelapse video, které našel Comos. Díky!

19Říj2018
 

Pozn.: Dle některých reakcí byl nadpis nepochopen a jde o záměrnou chybu :)

Předně, report z Bytefestu nebude, když už je videoreport na mém trubkovém kanále akitekk.

Chci jen napsat, že jak jen je gumácká klávesnice špatná, jak se o tom psalo v tomto článku, zase taková hrůza to není. A postavíme-li si na stůl gumáka, bude jeho okrasou. Na pěkném a roztomilém designu z rukou Ricka Dickinsona jistě na první pohled zaujmou barevná duha s barevně rozlišenými klíčovými slovy na, pod a nad klávesami. Já se na to i po 32 letech, kdy jsem gumáka spatřila poprvé, nemohu přestat vynadívat. Tuhle mě zaujal materiál řemínku nebo chcete-li tahu, se kterým se dodávaly hodinky Pebble 2. Byl totiž na dotyk velmi příjemný. Klávesnice gumáka na mě působí podobně. Z mimo jiné velmi zajímavé přednášky pana Wernera na Bytefestu o verzích spectráckých mainboardů jsme se dozvěděli, že zákázku gumových klávesnic zajišťovala firma vyrábějící prezervativy. Možná to má s příjemností souvislost.

Gumák je také velmi malý. V porovnání s C64 nebo Atari působí roztomile, o Amstradu nemluvě, a vůbec se nedá říct, že by člověk s průměrně velkými rucemi potřeboval větší klávesnici. Na tom počítači je prostě vidět, že lidé při jeho návrhu přemýšleli. Takže mě těší, že Spectrum, i když v podobě portugalské anóbrž americké, s jiným, ale neméně sympatickým designem, bylo mým prvním počítačem.

 Publikoval v 12:22
12Zář2018
 

Reportů z akcí před jejich konáním se zde opravdu nemusíte obávat. Tento článek je více méně informativní a jinak nemá žádnou hodnotu. Skončil Kaplicon a další akce, na které se budu zřejmě vyskytovat bude Bytefest. A opět, jako pokaždé, řeším dilema, jaký hardware si tam mám donést. Vždycky, když si tam vezmu něco, ať už je to cokoliv, pak lituji, že to raději nezůstalo doma, protože tam na to nemám buď čas a věnuji se ostatním, kteří nějaký hw mají.  pak si jdu sednout ke svému, blbě civím do monitoru a bezmyšlenkovitě hraji náhodnou hru, která mi přijde pod ruku. Tím trochu odbočím – nedokážu na akcích něco tvořit, aspoň ne tak, aby z toho byl kvalitní výsledek – tak to prostě mám. Takže, co si vezmu na Bytefest? Nějaký racionální impuls mi neustále podvědomě říká, ať si neberu nic. Trochu méně racionální kolega v hlavě se s tím racionálním hádá, že je blbost nebrat si nic a ať si vezmu aspoň noťas, i když tím aspoň myslí i nějaký osmibit nebo cokoliv těžkého, co se během hodiny a půl v MHD, kterou mi to trvá z domova na místo konání pořádně pronese. Takže zatím plánuji pouze noťas, a to ještě možná a třeba Recreated ZX Spectrum Keyboard, onu bluetoothovou klávesnici v podobě gumáka. Obojí se vejde do batohu a není to nic, z čeho by mě bolely ramena a krk a záda. Obrovský problém je vždy displej či monitor. Malinkatý nemám a normální se sice dá dát do igelitky a vzít s sebou, ale spolu s plným batohem a samotnou cestou je to nepříjemné. Jenže… den před Bytefestem mi oba hlasy zpanikaří a nakonec narvu krosnu hardwarem až po okraj a potáhnu se tam s tím. Ono by se to dalo, pokud je člověk mobilní, jenže já jaksi nedisponuji věcí, která se zove automobil, protože kvůli Bytefestu se mi zdá nesmysl ji pořizovat.

Další věc, o které chci mluvit je přednáška. Letos žádnou totiž neplánuji a organizátor stejně uvedl, že by chtěl maximálně čtyři, protože to dost unavuje. A zřejmě i blokuje plátno na paření multiplayerovek a sledování videí, což se dá pochopit. Doufám, že přednášky o kalkulátorech TI jsou ty tam a dočkáme něčeho zajímavějšího. Docela by mě také mrzela absence nějakého zábavného kvízu. Bytefest je přece jen akce, kde se setkávají především sběratelé, a to mi na něm vždy trochu vadilo, neb se za sběratele nepovažuji a mým cílem je na starých kompech něco tvořit a nikoliv je shromažďovat. Rovněž přizvání konzolistů mě osobně ne až tolik vyhovuje, jejich zaměření je hraní her, případně sběr či modifikace herních konzolí, což mě oslovuje jen dosti okrajově.

Je tu také otázka, zda v sobotu pouštět do sálu veřejnost či nikoliv. Já jsem osobně za nepouštění, přičemž nápad organizátora byl, dát účastníkům několik volných lístků pro známé a členy rodiny, kteří by mohli přijít. Nicméně toto je v plánu až na příští rok.

Jasně, nejlepší by bylo, kdyby byl Bytefest spectristickým srazem, bohužel tak tomu není, i když bývá Spectrum zastoupené hojně. A tak je tam dobré najít si hlouček spřízněnců a řešit spřízněné věci, přičemž se kdykoliv dá zvednout ze židle a prozkoumávat činnost kolegů jinoplatformistů. Tak či onak, Bytefest bude o víkendu 12.-14. října 2018 v budově Smíchovského nádraží a snad se tam navzájem neušlapeme.

 Publikoval v 08:33
17Srp2018
 

Tak vám tady dneska napíšu svůj žebříček klonů a originálů ZX Specter z hlediska jejich používání. Zaměřím především na jejich klávesnice, protože to je základní prvek, kterými se s počítači komunikuje.

#1: TIMEX 2048

Můj první počítač byl Timex 2048, což je podle mého názoru nejlepší kdy stvořený klon klasického Spectra 48K. Má velmi dobrou klávesnici, zabudovaný joystickový port, velký mezerník, dva Caps Shifty, hlasitější speaker, vypínač, power LEDku a vyvedený video cinch. Kompatibilně na tom je docela dobře, i když to není stoprocentní. Jelikož vychází ze svého amerického bratra Timexu 2068, má jeho ULU, ovšem ve verzi PAL. Tím pádem umí všechny rozšířené grafické módy, jako T/S 2068. Ale ty na TC2048 nejsou stejně vůbec využívané, kromě jednoho celkem nového dema. Časování této ULY je hodně podobné originálu. Trochu potíží dělá několik her, které sahají přímo na porty pro klávesnici, které jsou na Timexu na jiných adresách. Pamatuji si, že mi kdysi nešel ovládat Arkanoid, Camelot Warriors a hra Sex Crime, což způsobilo to, že mě tato hra se sexuální tématikou jako dítě neměla možnost zkazit :) Po hardwarové stránce Timex nemá vyvedené napětí +5V na sběrnici, proto některé periferie potřebují externí napájení, jinak nefungují. Z hlediska technického provedení a rozložení součástek na desce nemám výhrad, je to o úroveň lepší než u originálů od Sinclaira. Jinak je Timex skvělý Spectrum kompatibilní počítač, který je jednak krásný a za druhé se na něm v porovnání s gumákem i s pluskem příjemněji a rychleji píše. Gamesníci si navíc nemusejí lámat hlavu s interfacy na joystick. TC2048 se vyráběl v Portugalsku a prodáván byl jen tam a ve velké míře v Polsku, kam byl importován pro edukativní účely.

#2: DIDAKTIK GAMA ’89

Tento počítač je na mém žebříčků klonů na druhém místě hned za Timexem. U tohoto modelu se ve Skalici povedlo vychytat hodně much, kterými trpěly předchozí verze Gam. Počítač je na rozdíl od nich poměrně spolehlivý. Obzvlášť se mi líbí šedá verze, která nežloutne (takových už moc sehnat nelze). Gama má skvělou klávesnici s pozlacenými kontakty, na které se dobře a rychle píše. U většiny kusů se ale často mazal potisk tlačítek. To, co s klávesnicí provedli u Didaktiků M a Kompakt nedopadlo dobře a všichni to ví. Pro 32kB rozšíření RAM (celkem 80kB) existuje několik upravených her a kopíráky. V Gamě je klasická ULA ze ZX Spectra 48K, a tak je časování stejné. Hlasitost speakeru je trochu vyšší, než u Timexu, což je myslím trochu na škodu, protože vzhledem k tomu, že v upravené ROM je natvrdo nastavená hodnota systémové proměnné pro pípání klávesnice (23609) na 32 místo obvyklých 0 u klasických Specter (mj. u Didaktiků M a Kompakt se pokorně vrátili k hodnotě 0). Chybí port na joystick, ale dá se vyrobit redukce z portu obvodu 8255. Trochu na závadu je kombinace napájení a V/V magnetofonu v jednom konektoru DIN. Na to, ze Gama ’89 je stále socialistický výrobek, hodnotím tento klon jako velmi dobrý.

#3: PLUS DVOJKA, DVĚ ÁČKO/BÉČKO, PLUS TROJKA

Třetí místo v mém žebříčku zaujímají Amstradovská Spectra. Jednak díky dobré klávesnici, která sice není tak dobrá, jako na bezkonkurenčním C64 nebo třeba Sharpu, ale i tak je to oproti gumáku a pluskám pokrok. Trochu mi vadí posunutí layoutu klávesnice vzhledem k umístění klávesy space, takže si občas stisknu EDIT místo A a napsaný řádek v Basicu tak pošlu do věčných lovišť. Klávesy jsou poměrně blízko sebe a subjektivně mi přijde, že na Gamě a Timexu se píše lépe, ale tady také hraje roli větší návyk na čtyřicetosmičkový laoyout. Jinak všechny zmiňované počítače jsou 128kB, z toho plynou výhody i nevýhody v podobě jiného časování než u 48K. Spekaer zmizel a místo toho je tu AY a pípákový zvuk vyvedený externě.

#4: PLUSKO A TOASTRACK, DELTA

Byl to sice inovativní krok od pana Sinclaira, ale je znát, že velmi ekonomický. Plusková klávesnice není nic jiného, než čepičky z tvrdého plastu na gumové fólii, podobné jako u klasického gumáka. Proto i tyto modely trpěly destrukcí membrán. Navíc nově přidané klávesy používají třetí vrstvu fólie, takže je někdy třeba víc tlačit, aby zareagovaly (u originálních fólií – u těch nově vyráběných se to už moc neděje). Nicméně na této klávesnici se nijak zvlášť dobře nepíše. Je to sice lepší, než gumák, ale jen o trochu. Na vině vidím design plastových kláves, které se poslepu obtížně trefují díky svému tvaru a mají ostré hrany. Jinak tyto počítače trpí stejnými nemocemi, jako jeho předchůdce gumák. Stodvacetosmička není uvnitř bůhvíajká hitparáda. Levné řešení jako celku je evidentní.

#5: EMKO A KOMPAKT

Ještě hůř než na plusku se píše na eMku. Tato inovativní klávesnice z didaktických dílen měla předčít klávesnici Didaktiku Gama, ale namísto toho je úplně všechno špatně. Klávesnice má vysoký zdvih, ale technické provedení mechaniky čtyřmi vodícími tyčkami do protikusu klávesy její použití naprosto odepisují. Toto řešení způsobuje, že při stisku klávesy mimo její střed se klávesa mechanicky zasekává. Lze to napravit namazáním nožiček všech kláves vazelínou nebo silikonem, ovšem kvalitnímu a rychlému psaní to pomůže jen na oko. Emko i Kompakt jsou jinak velmi spolehlivé počítače. U eMka zamrzí použití nestandardního konektoru pro Kempston joystick, Komapkt má klasický Canon. Hlasitost speakeru je přehnaná a obtěžující. Stejně tak ruská ULA generující čtvercový obraz místo obdélníkového je specialita těchto klonů. Jednak mají stejně rychlou spodní i horní paměť, což se projevuje v časování i beeperových hudbách a zvucích, které hrají jinak, druhak CPU Z80 je taktovaný na rychlejší frekvenci než klasické Spectrum.

#6: GUMÁK

To nejhorší na závěr. Gumácká klávesnice je humus. Kdo na ní byl v minulosti nucený psát, toho lituji. Ano, oproti dotykovému řešení ze ZX81 je to pokrok, ale velmi sinclairovský. Na této klávesnici se nedá rychle psát. Jedinou výhodu vidím v rozložení, které je jak by se dnes řeklo stylu chicklet, jinak je to bída. Co k tomuto počítači říct. Je to originál a originálem zůstane i se všemi svými mouchami. Je jen dobře, že jeho nástupci i klony se snažily jeho největší nedostatky napravit.

 Publikoval v 11:39