18Led2016
 

Tak, dnes to moc dlouhé nebude. Pamatujete na film jOBS? A na moji krátkou a výstižnou recenzi? Tehdy mi ten film přišel opravdu hodně zlý. To jsem ale ještě nevěděl, že do kin o pár let přijde hrůza s názvem Steve Jobs. Aby nedošlo k omylu, v tomto článku jde o film Steve Jobs režiséra Dannyho Boyla s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli, protože letos také vyšel dokument s názvem Steve Jobs: The Man in the Machine.

Tak tedy. Na ten film se nedívejte. Nikdy si ho ani nekupujte, ani na něj nechoďte do kina. Je totiž strašný.

Pokud ovšem chcete ztratit dvouhodinový čas sledováním naprosto prázdných a nudných sáhodlouhých dialogů o ničem, prosím. Nic jiného totiž ve filmu není. Z produktů Applu se na plátně objevují jen pitomý Macintosh 128K, NExT a iMac, které si tam zahrály ty nejvedlejšejší štěky. A mihne se Newton. Vše se odehrává v zákulisí keynotů těsně před představením těch tří počítačů, tedy v letech 1984, 1988 a 1998. Ve všech třech obdobích se řeší to, že Jobs se připravuje na své vystoupení na keynotu, když vtom se objeví jeho dcera Lisa, která se nejmenuje po počítači Lisa, což Jobs popírá a nakonec přizná, že se Wozniakovi nelíbí Jobsova vize počítače jako uzavřeného systému a stále dokola mu předhazuje to, že když odepsal Apple II k záhubě, tak to celé podělal a kterak se Sculley umí výborně hádat. Celé to je koncipované tak, že Jobs je povětšinou v maskérně, kam za ním postupně přicházejí tyto postavy a s každou z nich Jobs vede desetiminutový dialog o tom, jak kterou z nich nesnáší a co dělá špatně. Do toho se občas na pár vteřin promítne Jobsova vzpomínka nějakého důležitého okamžiku, jako třeba hádka s Wozniakem v garáži nebo večeře se Sculleym. Nic víc ve filmu není.

Film je nudný, nezajímavý, nemastný, neslaný. Ani postavy si nejsou podobné s realitou. Jobs není podobný pravému Jobsovi, o Wozniakovi, Sculleym a ostatních postavách ani nemluvě. Ani jednou jsem se nezasmál, vůbec nic mě nezaujalo. Jen jsem se snažil stíhat neztratit se v kvantu textu dialogů, což se nakonec stejně povedlo, a odnáším si z toho pocit, že starší film jOBS byl lepší, i když taky nestál za nic.

Verdikt: NE

19Čer2015
 

Víte, co je to Bytefest? Nevíte, jak vypadá? Nebo chcete jen zavzpomínat třeba na ročník 2007? Mám tady pro vás pěkné video od Poxofta. Možná se tam najdete.


Video si můžete pro vlastní potřebu stáhnout, ale autor si nepřeje, abyste jej sdíleli na sociálních sítích a komerčních videoserverech typu YouTube, tak to prosím nedělejte. A pro úplnost, letos Bytefest se prý možná bude opět konat. Pro aktuální info sledujte oficiální web.

11Kvě2015
 

8-bit je dnes v bohužel v módě a kdo v MHD nepaří na ukrutně velkém, těžkém, černobílém a nepodsvíceném Game Boyi, ten jakoby nebyl. Aspoň takový pocit mám posledních pár let, i když jsem ještě v metru nikoho s Game Boyem nepotkal. Moc se mi ten trend nelíbí, ale musím doufat, že to jednou skončí a retrem se stane zas něco novějšího, co už mě osobně nepřijde zajímavé, o 8-bit vlnu zájem opadne a můj koníček zas bude originální. Osmibitové konzole mě nikdy moc nezaujaly, prakticky jsem se k nim dostal až po roce 2000, kdy se objevil fenomén micromusic a lidé na nich začali tvořit muziku. Můj pocit byl zpočátku rozpačitý, protože se to odtrhávalo od osmibitové demoscény, která už z principu využívala osobní počítače a ne “jen” nějaké hračky s pár tlačítky. Taky zvuk Game Boye nebo NESu mě dodnes moc nebere, přece jenom SID je SID a Á-Ý-čko je Á-Ý-čko :) Commodore 64, ZX Spectrum jsou pro mě prostě úplně nejvíc (asi je to dáno tím, že jsem s nimi vyrůstal) a nějaké konzole to nezachrání, ať už jsou osmibitovější sebevíc. Pak mě ale jeden známý přesvědčil, že to má nějaký smysl a že normální člověk si nikdy nebude mít šanci poslechnout hudbu ve formátu .sqt, .sid, .sap či .sndh, určené přímo pro počítače či jejich emulátory ve kterých byla dotyčná hudba napsaná, protože jeho audio přehrávač prostě takové exotické formáty nezná. Krom toho, že po vzoru YM-Rockerz (Atari ST) vznikli AY Riders (ZX Spectrum), začaly se objevovat tooly (pro PC) pro skládání i pro konzole. Sám jsem několik hudeb pro Game Boye udělal, bohužel nevím, kde jim je konec. Jestli se vám líbí zvuk starých konzolí, potažmo i osmibitových a šestnáctibitových počítačů, tak právě pro vás je snímek Europe in 8 Bits, který natočil v roce 2013 Javier Polo. Jde o dokument o chiptunes a lidech, kteří je dělají. Není zaměřený na počítačovou demoscénu, ta je tam jen zmíněná a někteří vystupivší lidé jako GOTO 80 (C64) nebo gwEm (Atari ST) z demoscény jsou. Předesílám, že jde o komerční projekt, takže film nelze najít na YouTube a nikde není legálně zdarma ke stažení.

Asi měsíc před Foreverem mi psal jeden starý známý, který ze scény zdrhl před mnoha lety (a všichni ho chtějí zpět), jestli by se mi nechtělo udělat české titulky k tomuto dokumentu. Tyhle otázky nesnáším – téměř vždy na ně odpovídám “Ne, nechtělo!” – je totiž hrozně demotivující něco tvořit na přání. Ale protože jsem s tím měl už zkušenost, když jsem překládal titulky k dokumentu o demoscéně Moleman 2, řekl jsem si, proč to nezkusit. Tentokrát to nebyl pouhý přepis anglického textu, ale protože jsou ve filmu neotitulkované scény s anglicky mluvícími osobami, došlo i na překlad jen tak z odposlechu. Musím se předem omluvit, že asi ve dvou případech jsem do nedal. Poprvé jde o rodilého američana, který mele tak rychle, že nejsou schopný odposlechnout, o čem mluví, podruhé o rodilého angličana, kterému nerozumím už zhola nic. To ve filmu poznáte dle odpovídajícího titulku. Pokud někdo z vás ví přesně, co ti lidé říkají, napište mi, prosím a titulky doplním.

Jak jsem napsal, film je komerční a tak sem nemohu umístit žádný link na jeho stažení, pomoct si musíte sami. Já ale vím, že jste šikovní a až uspějete, zde je soubor s českými titulky.

02Lis2014
 

Nemám rád, když legendy umírají. Je to tak, že jako malý máte někoho v oblibě, třeba nějakou filmovou hvězdu. Ten na plátně, pardon, totiž na obrazovce televizoru Tesla Color reprodukovaný čtvrtou kopií videonahrávky s amatérským dabingem Fuxofta září v každé nové – tedy minimálně dva roky staré akční pecce.

U mě to bylo tak. Ve třídě na základce se vedly spory o tom, zda je lepší Stalóne nebo Švajcingr. Nemusím snad psát, koho jsme tehdy měli na mysli. Tedy, debaty vedli ti, kteří měli to štěstí a dostali se k videu a kazetám s nimi. Mě byl vždycky sympatičtější Arnold, Stallona jsem však toleroval. Kolik mi to tehdy bylo? Asi tak jedenáct, dvanáct, třináct. Film s prvním Terminátorem jsem shlédnul u sousedů, kterým filmy nahrával známý, co s nimi kšeftoval. Vůbec mi nevadilo, že jsme tehdy neviděli závěrečnou scénu, kdy Sarah Connor v džípu tankuje se psem u benzínové pumpy a dostává památeční fotku z Polaroidu od mexického kluka za čtyři dolary. Na kazetě byl za Terminátorem totiž prý nahraný film (mám pocit, že Četa – Platoon), na který jsme měli zakázáno se dívat. A protože jsme byli poctiví, vypnuli jsme to včas. Prvně jsem film moc nechápal a trvalo dlouho, než jsem časem pochopil, oč vlastně jde a porozuměl všem scénám.

To už ale byl rok 1991 a kamarádi mi donesli novinku – T2. Zase amatérský dabing, zase jánevímkolikátá kopie. No a co. Když film premiérově promítali v Liberci, kde jsem byl na internátu, byla na něj před kinem naproti obchodnímu domu Ještěd kromě fronty lidí i obrovská ručně malovaná reklama. To kino tam už asi není a ani OD Ještěd už tam není (Nelíbí se mi, když někde něco je a pak už to tam není). Ale tehdy jsem neměl peníze a ani jsem se o tuto novinku moc nezajímal. Doma na stole byl ohmataný polofunkční Timex, v Ještědu dostali novinku Didaktik M, ale já toužil po C64, kterou měl spolužák. Jaké zklamání, když jsem zjistil, že hra jménem Terminator na C64 nemá s filmem vůbec nic společného. Takže jak jsem psal, T2 jsem viděl asi o půl roku pozděli na videu a film se mi líbil. Co k tomu dodat.

Pak se dlouhá léta vůbec nic nedělo kromě toho, že se ke mě dostala hra Terminator 2, kterou jsem nejdřív viděl na Amize (byla to shodou náhod snad první věc, co jsem kdy na Amize viděl) a díky ní jsem se k filmu neustále vracel, až v roce 2009 přišel Terminator 3. Já, jakožto už dávno pracující člověk jsem ho shlédnul v multikině a film mě skutečně bavil. Schwarzenegger zářil a já jenom vzpomínal na jeho staré filmy a na to, jak, kde a s kým jsem je viděl a přišlo mi, že jsem strašně zestárnul narozdíl od Arnolda v roli T-800. Doma jsem měl tehdy Mac, spoustu Amig a osmibitů, které jsem si kdysi nemohl dovolit mít. Netrvalo dlouho a objevil se film Terminator Salvation, kde se Arnold už jen objevil v jedné scéně a ještě k tomu už jen jako počítačový render. Tento film bych označil jako průměrný. A teď, na konci roku 2014, se natáčí další trilogie filmů o Terminátorovi. S živým Schwarzeneggerem a rovnou třikrát! Ano, Arnold tam bude upravený, aby vypadal tak, jak ho známe z roku 1984. Ale řekněte, není to skvělé? Bude zase na co koukat. A my jsme pomalu už čtyřicátníci a to není skvělé, ale nejde s tím nic dělat. Život není film, kde se dají scény upravit. Arnoldovi je letos 67 let. A když je někomu teď 67, bude mu za dvacet let 87. A to už je úctyhodný věk, tak snad mu to vydrží třeba do 97. Ale jednou umře jako každý člověk a mě to bude děsně líto a budu možná i brečet, protože nemám rád, když legendy umírají.