18Lis2017
 

Na hovnofóru® někdo založil vlákno “Co jsem dělal 17.11.1989″. Zprvu jsem chtěl přispět tam, ale pak jsem si řekl, že lepší bude napsat o tom něco sem. Tak co jsem tedy dělal 17. listopadu 1989?

Moc si toho už nepamatuju. Chodil jsem na základku a ten den byl pátek. Pamatuju si jenom, že jsem přišel ze školy domů a zapnul televizi, jako každý den, ale zcela určitě počítač, což byl nevyhnutelný každodenní úkon. Večer ve zprávách se něco zmínilo o událostech v Praze, ale nic, co by stálo nějaké rozrušení. Máma přišla večer z práce a taky neměla žádné novinky. Holt k nám na maloměsto se informace dostaly až později. V tu dobu mě zajímal počítač, tvorba programů v Basicu a hry. Že se něco děje se ukázalo až další dny v televizi, kde běžely přímé přenosy z Letné apod. Pamatuju si jen, že jsem se mámy ptal, jestli to znamená, že od teď budeme mít ten ošklivý a cynický kapitalismus (jak nám ve škole vštipovali). Byla to z jistého hlediska bohužel pravda. Ve škole se o tom také mluvilo a ani nevím od kdy přesně, ale soudružkám se přestalo říkat soudružko, ale místo toho paní učitelko. To samé na kroužku výpočetky, ze soudruha byl pan Užnevímkdo (doplň příjmení, já jsem jej zapomněl). Všichni byli nadšení, jedna naše učitelka, která tvrdě zastávala marxistické myšlenky tvrdila, že se ideologie za žádnou cenu nevzdá, jiní, ne tak angažovaní to přešli v zdánlivě v klidu. Že by mělo to zvonění klíči v Praze s následným zásahem VB být zinscenované, by tehdy vůbec nikoho nenapadlo. Bohužel, čím je to dál, tím víc se o této alternativě v mém okolí hovoří. Mocní lidé, za jejichž pomoci se takové převraty realizují, dobře vědí, proč a také dobře vědí, jak se adaptovat na nové podmínky, k jejichž vzniku také přispěli. Nechci tu vykládat, že minulá doba byla dobrá. Byla pěkně hnusná. V krámech nebyly základní potraviny. Lidi okrádali socialistické podniky, protože se to tak nějak prostě dělalo a kdo chtěl něco, co nebylo běžné, musel si to ukrást. Jakoby zlodějna byla normální. A tak dále a tak dále. Kdo to pamatuje, tak ví. Ale tohle nevěděl každý. Poctiví lidé nebyli bohatí, protože nekradli. Jenže pak přišla nová doba, vyměnili se lidi, jenže už se nějak zapomnělo na to, že přechod ke kapitalismu byl hodně bolavý a pro hodně lidí ukrutně macešský. Jen minimum lidí začalo okamžitě přemýšlet “tržně” a chovat se podle toho. Ti situaci využili, na úkor ostatních, kteří neměli ponětí, jak se v tržním prostředí chovat, kromě toho, že jim tržní masírka neustála vtloukala do hlavy, že se budou mít líp a že teď si můžou koupit, co chtějí. Nemohli, když neměli za co. Já byl sám s matkou a nevzpomínám na tuhle dobu rád. Z kraje roku 1990 ji vyhodili z práce, protože národní podnik skončil a toto období bylo moc těžké. Tak je dobré, že člověk si pamatuje spíš ty lepší okamžiky, a tak si pamatuju, jak jsem poprvé viděl C64 a jak jsem ho chtěl, poprvé jsem slyšel AYčkovou hudbu a tak dál, ale to už jsem o hodně dál za 17.11.1989. Tak bych se rád vymezil proti pragocentristickým žvástům, jak to bylo všechno skvělé a jak to vlastně všechno vůbec bylo. Jen zdánlivě.

09Lis2017
 

To jsem si tak četl několik příspěvků na Fandalově blogu a řekl jsem si, že se taky musím pochválit, protože on to za mě fakt nikdo neudělá. Už asi dva roky pracuji na soundtracku k novému demu pro jistou, u nás ne moc rozšířenou platformu, které by mělo vyjít příští rok na jedné nejmenované zahraniční demopárty. Je to práce poměrně příjemná, i když jsem od kodéra nejprve dostal přesný požadavek, abych předělal existující skladbu pro osmibitový soundchip. I když mě předělávání něčeho na objednávku nebaví, řekl jsem si, že i to je výzva a dal se do práce. Po několika verzích s poměrně přesně zachyceným motivem původní skladby jsem si ale řekl, že to není ono a něco svého tam dodělám. Tak se z původně převzatého coveru stala originální hudba a mezitím se kodérovy choutky rozšířily a sdělil mi, že přidá ještě druhou část a že potřebuje druhou hudbu, něco na motivy toho a toho. Když jsem si přečetl, že tedy chce zase cover, odpověděl jsem, že to není problém, ale to jsem napsal jenom tak, protože jsem už měl v hlavě plán, že to cover nebude, ale bude to vlastní hudba. Nakonec se mu líbila a potom došlo ještě k přidání třetí části dema, kde jsem se inspiroval svou vlastní starší tvorbou, ale nakonec to ani není poznat a je to opět zcela nová skladba. Je ještě co dodělávat. To je totiž tak, že když už si říkám, že už je to perfektní, stejně si to za nějakou dobu poslechnu a ještě něco malinko poopravím. Tak mi, resp. nám, držte palce na dobré umístění v compu, i když ještě vlastně nevíte, kde a v kterém, ale to bych prozrazoval moc.

Další věc, ve které se už nemohu tak chválit je hra pro ZX Spectrum, kterou jsem kdysi dávno začal psát na jednom z prvních Sinclair Klubů v Plzni a přestože SKP je již věc minulosti, hra pořád není dodělaná. Je totiž v Basicu, jelikož jsem na programování totální střevo a stroják jsem se dosud nenaučil (ne, že bych to nezkoušel a nechtěl, ale zjistil jsem, že na to nějak nemám buňky). Nechám to ale tak, začínat od píky se mi opravdu nechce a spíš se poohlédnu po nějakém kompileru typu Tobos, protože mě na hře hlavně vadí pomalé generování levelů. Ani název ještě nemám. Snad tu hru někdy dodělám. Mezitím jsem na předloňské ZX Šumavě napsal další hru, která si také žádá dokončení a je opět v mém oblíbeném Sinclair Basicu. Nějak mi to vázne s těmi hrami. To třeba svou první a jedinou hru v Atari Basicu, o kterém nevím skoro nic jsem napsal a hned vydal, tedy poslal do herního kompa na Grzybsoniadu do Polska, ale oni ji zapomněli vydat. Možná schválně.

Pořád jsem si říkal, co to je VZAK, když o tom Wotnau tak mluvil. Je to zkratka, že by Výjezdové zasedání Atari klubu? Nejsem členem této organizace, vlastně k tomu nemám moc důvodů, jen doufám, že jsem zkratku rozluštil správně. Koncept organizovanosti Atariklubu se mi celkem líbí. Zprvu jsem si říkal, že je to divné, sdružovat se v nějaké oficiální organizaci, jenže ono to zřejmě má něco do sebe. Ještě by potřebovali chlapci od Atari nějakou klubovnu, kde by se mohli pravidelně scházet. To je třeba věc, která mi chybí v Praze, i když se jisté náznaky ukázaly, např. v podobě BrmLabu pro Commodoristy. Jenže Pražáci by tam stejně nechodili, protože by museli cestou MHD přestupovat, což je pro ně, jak ukázal Bytefest, významný problém.

Štve mě, že lidi kolem Spectra nehrají hry. Oni je někteří hrají, třeba Solaris104, Pavero a jiní, jenže hry nejsou v oblibě v takové míře, v jaké jsou oblíbené třeba na tom Atari. Přece jen celkový počet softwaru pro ZX Spectrum, který kdy byl vytvořený, pokrývají hry z drtivé části. To se pak nedá divit, že v poznávacích soutěžích na akcích musí být hry jako Manic Miner a ne nějaké zajímavější. Proč už nemáme něco jako MultiJoy? Kvůli tomu, že se nikomu nechce to postavit. Sice by to chtělo rozhraní 8255, které v normálním Spectru není a dá se připojit jen jako interface, ale to je nějaký problém? (A taky proto, že spectristi jsou zamindrákovaní tvrzeními, že na Spectru se třeba stejně hraje všechno na klávesnici, že je zajímá spíš hardware nebo užitkáče, že je nezajímají hry, a podobné cancy). Pak by to pro MultiJoy chtělo nějakého ZX Fandala, který by pro to psal hry a upravoval už hotové hry. Nikdo takový není. A já, s vědomím, jak blbý jsem programátor si na toto opravdu netroufám. Trochu závidím ataristům, že mají tak šikovné a odhodlané lidi začít věci dělat a taky je dodělávat. Ale nechci nikomu křivdit, i na ZX bylo projektů hodně a hodně se jich dotáhlo.

 

14Čvc2017
 

Řeklo by se, že ty země jsou odsud tak daleko a od sebe tak blízko, že musí být úplně stejné. To ale vůbec není pravda, Japonsko a Jižní Korea jsou úplně jiné země a protože jsem měl na zpáteční cestě z letošního výletu několikahodinovou zastávku v Soulu, pokusím se nastínit rozdíly, které jsem zaznamenal. V Koreji jsem byl na rozdíl od Japonska skutečně jen pár hodin, takže to je vesměs jen souhrn pocitů.

Předem pár faktů o Japonsku:

– V obchodech vás vždy vítají a děkují, i když si nic nekoupíte. Když ano, můžou se blahem rozplynout.
– Na ulicích panuje řád a systém. Auta se necpou, lidé se necpou. Výjimku tvoří cyklisté, kteří jezdí po chodnících kudy se jim zachce.
– Všude na ulicích i v podzemí jsou vodítka pro nevidomé, eskalátory a výtahy mluví, nabádají k opatrnosti a děkují za jejich použití.
– Automaty na nápoje jsou na každém kroku, občas lze potkat automat na zmrzlinu. O jiných automtech nemluvě.
– Ve stanicích metra jsou instalované zábrany proti pádu do kolejiště v podobě jakýchsi plotů s bránami, které se otvírají naproti dveřím vlaku, když ve stanici zastaví. Pořadí nástupu je přesně určené, lidé se ukázněně řadí na čáru či za šipku u každých dveří.
– Téměř se nestane, že v metru narazíte pouze na obyčejné schody. Většinou jsou všude eskalátory, pohyblivé pásy a výtahy.
– Síť obchodů 7 Eleven, Lawson a FamilyMart je hustá a tak si kdekoliv koupíte nejnutnější věci.
– Jízdenky na vlaky a metro jsou v Japonsku magnetické plastové ohebné kartičky, které se vlkádají do elektromechanických turniketů.

A teď rozdíly v Jižní Koreji:

– Personál v obchodech se na vás na rozdíl od Japonska moc neusmívá, slovně vás nevítá, občas to budilo dojem, že svou přítomností je obtěžujeme.
– Velké bulváry Soulu mi přišly trochu stříknuté Ruskem. Větší chaos, stavebně neoddělené jídní pruhy, Japonská spořádanost řidičů chybí.
– Vybavení v ulicích města silně připomíná Japonsko – semafory naležato, šipky stejných tvarů, podobné vodorovné značení, všudypřítomná žlutá vodítka na chodnících pro nevidomé. Potěšilo číselné odpočítávání zelené na přechodech pro chodce (v Japonsku to řeší čárkami, někdy i u červené).
– Automaty na nápoje se vyskytují i zde, nicméně ne v tak hustém počtu a sortiment je poněkud skromnější.
– Zábrany proti pádu do kolejiště v metru jsou v podobě zdí až do stropu, působí to zvláštně, jakoby ve stanici stál vlak. Osobně mi ve vlacích metra vadil zvláštní, až nepříjemný pach z klimatizace.
– Chaoticky na mě působily přestupní trasy v metru, kdy chvíli jdete po chodícím pásu, ale vzápětí je nutné překonat fyzické nejezdící schody. Trochu mi to připomínalo Prahu.
– 7 Eleven v Koreji funguje také, ale jeho obchody jsou menší a nabízí menší sortiment.
– Jízdenky na metro jsou tu v podobě plastových kartiček velikosti kreditní karty, u turniketů se jimi “pípá”, za každý lístek platíte navíc 500 KRW, které poté dostanete v cílové stanici v automatu po vrácení kartičky zpět.

Nechci tvrdit, že Jižní Korea není zajímavá, viděl jsem moc málo na to, abych mohl soudit, ale to, co jsem viděl, mě trochu zklamalo. Kromě jídla jsem tam nenašel nic zajímavého. Jsem už holt asi zmlsaný Japonskem.

08Bře2017
 

Máme tu březen, venku se snad brzy začne trochu zelenat a teploty nespadnou tak nízko, aby se venkovní tekutiny nedobrovolně měnily v pevné skupenství. A je tu také Občasník, ve kterém budu v bodech psát své aktuální novinky. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Jo a taky je dnes MDŽ. Gratulujeme.

– Logout má nový mobil. Všude o tom píšou.
– Také mám nový mobil, ale nikde o tom nepíšou. Asi proto, že je starý a nezajímavý.
– themrkocour má Amigu 600. Vyndal jsem tu svou a jal se opravit závadu, kterou v ní zanechal předchozí majitel a to spojení stereovýstupu. S rEVERz-ovou dálkovou asistencí se mi to nepovedlo a tak šla deska k panu doktorovi.
– Pravidelně pařím Oil’s Well na mém novém Atari 800XL. Design tohoto počítače spolu s 1200XL a 600XL se mi líbí a kvituji také robustnější vnitřní i vnější konstrukci. Obraz vedu přes starý dobrý modulátor, ale překvapivě je i se zvukem z LCD televize poměrně kvalitní.
– Z porovnávání verzí Oil’s Well na C64 a na Atari je jednoznačně lepší atarácká.
– Hrátky se ZX-Uno ustaly, protože nevím, jaký mám SRAM čip (512K nebo 2MB), a vždy zapomenu se podívat (Ach to Atari).
– Náhodně si procházím náhodné klony Jet Set Willyho na ZX Spectru. Baví mě se dívat na longplaye na YouTube jako na film. Remake JSW’97 na Atari definitivně označuji jako ošklivý. Nelze vypnout hudba a nelze hrát na klávesnici. O originální Atari verzi nemluvě.
Forever se kvapem blíží a já zjišťuji, že ještě nemám skoro nic hotového. Vím, že chci udělat ještě hodně věcí, ale nějak není čas nebo se mi prostě nechce.
Atariáda se také blíží, ale tam nejsou kompa, takže tuto akci budu brát jako relaxační a budu si tam jen hrát. Odvoz zatím nezajištěn, ale snad se někdo najde.
– Pedros spustil stránky o ZX (a o Atari, neb Olomoucí převážně Ataristi vládnou), dokonce mě na to upozornil mailem. Děkuji.
– Vzhledem k okolnostem jsem se rozhodl, že letošní Revision bohužel nenavštívím. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat.
– Pokud bude ZX Šumava v kolizním termínu (konec června – začátek července), rovněž se nezůčastním. Tajně doufám, že akce bude – a pokud ano, tak v jiný termín.
– Zjistil jsem, že připnuté a orazítkované účtenky v cestovním pasu z nákupu tax-free zboží v zahraničí jsou naprosto nezávadné a s klidem je můžu z pasu odstranit a pas s půlkou razítka dále používat.
– Kurz Taichi pro nepřítomnost lektorky opět odložen až na příští týden. Zdá se, že jsem po měsíci už všechno zapomněl.

06Led2017
 

Když se dnes kolem sebe na internetu rozhlédnete po nějakých informacích o starých počítačích, skoro vždy skončíte u videoblogů na YouTube, točících se kolem nich. A skoro každý takový se věnuje hrám. Jakoby se tehdy počítače na nic jiného nepoužívaly. Měl snad Clive Sinclair v roce 1980 v úmyslu ovládnout britský videoherní průmysl? Ne a naprosto se mu to vymklo z rukou. Bylo snad v socialistickém Československu mínění o počítačových hrách nějak seriózní? Zdaleka ne, naopak. Počítač byl moudrými hlavami míněný jako přístroj, který bude pomáhat člověku a bleskově za něj řešit složité výpočty. Byl to prostředek, jak nezaostat za Západem a kolektivní vedení k programování mělo přispívat k rozvíjení logického uvažování tehdejší mládeže. I tady to dopadlo podobně, ale zas tak tragické, jako v kapitalistickém světě to nebylo, protože přístup k počítačům byl velmi omezený a v podstatě všechny tyto počítače byly domácí produkce, tudíž bez imperialistického softwaru, tolik kazícího mládež. Přesto v konečné fázi vyhrály západní přístroje se západním softwarem, kterýžto z cca 95% tvořily hry. Podívejme se na to ještě z jiné strany. V osmdesátých letech se u nás obecně moc nevědělo, co přesně je to domácí počítač a k čemu je dobrý. Lidé se k nim dostávali pokoutně a nelegálně. Tito lidé byli v produktivním věku, většinou s rodinami a dětmi. Děti byly proto cílová skupia konzumentů této elektroniky. Rodič pod záminkou zdokonalení edukativnosti a logiky svého potomka v dobré víře nějakým způsobem přišel k počítači. Nechme teď otázku platformy vedlejší, tehdy se bralo to, co bylo. A většinou nebylo nic. A k čemu by bylo počítač bez softwaru. A tak začali shánět programy a většinou jim v doma skončily magnetofonové kazety nahrané od začátku až do konce hrami, samozřejmě pirátskými kopiemi. Šťastnější potomkové si pak užívali bezstarostné dny s počítačem, připojeným k obývákové televizi. Takových rodin byly stovky. Nikoliv stovky dětí však počítač bralo jinak, než jen jako videoherní přístroj. Znal jsem spoustu lidí, kteří měli doma počítač, ale nikdy se nenaučili žádný další příkaz Basicu kromě LOAD, případně RUN, v nejlepším případě napsat program typu 10 PRINT “VOLE”, 20 GOTO 10. Takového balastu, dnes bychom řekli BFU, byla většina. Rodič pak litoval, že drahý počítač za několik průměrných platů slouží jen jako jakási náhrada videoautomatů z maringotky u nádraží a ospravedlňoval si to aspoň tím, že mu dítě nevlčilo a nepropadlo závislosti na dvoukoruně. Rozvoj neherních programů u nás byl v těchto dobách poměrně velký a úspěšný, i když téměř výhradně na amatérské bázi. Vzniklo několik textových editorů, mnoho úprav zahraničních programů pro české a slovenské podmínky, celá řádka programů pro různé výpočty a měření, spousta zábavných programů. Psaly se české manuály, vznikaly sdružení občanů – samozřejmě pod záštitou státu – vlastnících určitý typ počítače, což mělo za cíl zlepšit dostupnost softwaru pro ně. Nutno říct, že ilegální kopírování jakéhokoliv softwaru u nás nebylo trestné, a tak se k originální hře dostal málokdo. Většinou mezi lidmi koloval cracknutý software a šířil se naprosto bezelstně dle hesla ‘musíme si pomáhat’ ve smyslu – dostal jsem novou kazetu se softwarem, automaticky ji nabídnu počítačovým přátelům v okolí ke zkopírování dál. Nikoho ani nenapadlo, že by to mělo být jinak a všem to vyhovovalo. Podnikavější jedinci se pustili do hromadného kopírování softwaru, jenž nabízeli na inzeráty a šlo si tak objednat celé kazety nahraných hrami dle vlastního výběru. Tato činnost většinou nebyla zisková, za jednu hru se platilo od jedné do pěti korun a nejvyšší položku tvořila cena nové kazety, která se pohybovala kolem jednoho sta korun. Kvůli ušetření bylo možné většinou zaslat i vlastní, třeba použité kazety k nahrání. Když se začala objevovat družstva, vyrábějící originální, většinou užitkový nebo edukativní software, bylo jasné, že se pirátskému kopírování nevyhnou. Proto také tito ‘výrobci’ podnikali kroky, jak kopírování zabránit, např. vytištěním na obal kazety informaci o tom, že kopírovat se nemá nebo nasazením nějaké softwarové ochrany proti kopírování. Tyto kroky byly ovšem vždy neúspěšné, lidé přemýšleli jinak. Když se vrátím k dnešní situaci s retropříznivci, zvlášť s těmi na YouTube, kteří se v posledních letech přemnožili, ani jeden mi nepřináší recenzi mého oblíbeného užitkového či edukativního programu z té doby. Všichni dokola melou o hrách, jak byly skvělé a jak jsou retro, dělají sondy do životů tehdejších počítačových osobností tím způsobem, že o nich víme i to, čím si tehdy vytírali zadek. Což by mi ani tak nevadilo, člověk se rád dozví, jaké jsou možnosti daného přístroje a na čem to demonstrovat lépe než na hrách. Ale mrzí mě, že je vše centralizované na Anglii a USA. Proto si myslím, že u nás chybí informační kanál, který by nějakým způsobem zmapoval tuzemské dění, příhody našich uživatelů a programátorů, sondy do životů našinců. Tím samozřejmě docházím k Dexovu vlogu z Hexadecimálního doupěte, kterýžto asi nejvíce kdy informativně tíhnul k tomu, po čem já spílám. Chybí tu recenze užitkového softwaru, přiblížení tehdejšího i současného dění na tuzemské (dnes retro-)počítačové scéně a ruku na srdce, kdo je zvědavý na jedenapadesátou recenzi Manic Minera od Angličana s velkou bramborou v hubě.