14Čvc2017
 

Řeklo by se, že ty země jsou odsud tak daleko a od sebe tak blízko, že musí být úplně stejné. To ale vůbec není pravda, Japonsko a Jižní Korea jsou úplně jiné země a protože jsem měl na zpáteční cestě z letošního výletu několikahodinovou zastávku v Soulu, pokusím se nastínit rozdíly, které jsem zaznamenal. V Koreji jsem byl na rozdíl od Japonska skutečně jen pár hodin, takže to je vesměs jen souhrn pocitů.

Předem pár faktů o Japonsku:

– V obchodech vás vždy vítají a děkují, i když si nic nekoupíte. Když ano, můžou se blahem rozplynout.
– Na ulicích panuje řád a systém. Auta se necpou, lidé se necpou. Výjimku tvoří cyklisté, kteří jezdí po chodnících kudy se jim zachce.
– Všude na ulicích i v podzemí jsou vodítka pro nevidomé, eskalátory a výtahy mluví, nabádají k opatrnosti a děkují za jejich použití.
– Automaty na nápoje jsou na každém kroku, občas lze potkat automat na zmrzlinu. O jiných automtech nemluvě.
– Ve stanicích metra jsou instalované zábrany proti pádu do kolejiště v podobě jakýchsi plotů s bránami, které se otvírají naproti dveřím vlaku, když ve stanici zastaví. Pořadí nástupu je přesně určené, lidé se ukázněně řadí na čáru či za šipku u každých dveří.
– Téměř se nestane, že v metru narazíte pouze na obyčejné schody. Většinou jsou všude eskalátory, pohyblivé pásy a výtahy.
– Síť obchodů 7 Eleven, Lawson a FamilyMart je hustá a tak si kdekoliv koupíte nejnutnější věci.
– Jízdenky na vlaky a metro jsou v Japonsku magnetické plastové ohebné kartičky, které se vlkádají do elektromechanických turniketů.

A teď rozdíly v Jižní Koreji:

– Personál v obchodech se na vás na rozdíl od Japonska moc neusmívá, slovně vás nevítá, občas to budilo dojem, že svou přítomností je obtěžujeme.
– Velké bulváry Soulu mi přišly trochu stříknuté Ruskem. Větší chaos, stavebně neoddělené jídní pruhy, Japonská spořádanost řidičů chybí.
– Vybavení v ulicích města silně připomíná Japonsko – semafory naležato, šipky stejných tvarů, podobné vodorovné značení, všudypřítomná žlutá vodítka na chodnících pro nevidomé. Potěšilo číselné odpočítávání zelené na přechodech pro chodce (v Japonsku to řeší čárkami, někdy i u červené).
– Automaty na nápoje se vyskytují i zde, nicméně ne v tak hustém počtu a sortiment je poněkud skromnější.
– Zábrany proti pádu do kolejiště v metru jsou v podobě zdí až do stropu, působí to zvláštně, jakoby ve stanici stál vlak. Osobně mi ve vlacích metra vadil zvláštní, až nepříjemný pach z klimatizace.
– Chaoticky na mě působily přestupní trasy v metru, kdy chvíli jdete po chodícím pásu, ale vzápětí je nutné překonat fyzické nejezdící schody. Trochu mi to připomínalo Prahu.
– 7 Eleven v Koreji funguje také, ale jeho obchody jsou menší a nabízí menší sortiment.
– Jízdenky na metro jsou tu v podobě plastových kartiček velikosti kreditní karty, u turniketů se jimi “pípá”, za každý lístek platíte navíc 500 KRW, které poté dostanete v cílové stanici v automatu po vrácení kartičky zpět.

Nechci tvrdit, že Jižní Korea není zajímavá, viděl jsem moc málo na to, abych mohl soudit, ale to, co jsem viděl, mě trochu zklamalo. Kromě jídla jsem tam nenašel nic zajímavého. Jsem už holt asi zmlsaný Japonskem.

08Bře2017
 

Máme tu březen, venku se snad brzy začne trochu zelenat a teploty nespadnou tak nízko, aby se venkovní tekutiny nedobrovolně měnily v pevné skupenství. A je tu také Občasník, ve kterém budu v bodech psát své aktuální novinky. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Jo a taky je dnes MDŽ. Gratulujeme.

– Logout má nový mobil. Všude o tom píšou.
– Také mám nový mobil, ale nikde o tom nepíšou. Asi proto, že je starý a nezajímavý.
– themrkocour má Amigu 600. Vyndal jsem tu svou a jal se opravit závadu, kterou v ní zanechal předchozí majitel a to spojení stereovýstupu. S rEVERz-ovou dálkovou asistencí se mi to nepovedlo a tak šla deska k panu doktorovi.
– Pravidelně pařím Oil’s Well na mém novém Atari 800XL. Design tohoto počítače spolu s 1200XL a 600XL se mi líbí a kvituji také robustnější vnitřní i vnější konstrukci. Obraz vedu přes starý dobrý modulátor, ale překvapivě je i se zvukem z LCD televize poměrně kvalitní.
– Z porovnávání verzí Oil’s Well na C64 a na Atari je jednoznačně lepší atarácká.
– Hrátky se ZX-Uno ustaly, protože nevím, jaký mám SRAM čip (512K nebo 2MB), a vždy zapomenu se podívat (Ach to Atari).
– Náhodně si procházím náhodné klony Jet Set Willyho na ZX Spectru. Baví mě se dívat na longplaye na YouTube jako na film. Remake JSW’97 na Atari definitivně označuji jako ošklivý. Nelze vypnout hudba a nelze hrát na klávesnici. O originální Atari verzi nemluvě.
Forever se kvapem blíží a já zjišťuji, že ještě nemám skoro nic hotového. Vím, že chci udělat ještě hodně věcí, ale nějak není čas nebo se mi prostě nechce.
Atariáda se také blíží, ale tam nejsou kompa, takže tuto akci budu brát jako relaxační a budu si tam jen hrát. Odvoz zatím nezajištěn, ale snad se někdo najde.
– Pedros spustil stránky o ZX (a o Atari, neb Olomoucí převážně Ataristi vládnou), dokonce mě na to upozornil mailem. Děkuji.
– Vzhledem k okolnostem jsem se rozhodl, že letošní Revision bohužel nenavštívím. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat.
– Pokud bude ZX Šumava v kolizním termínu (konec června – začátek července), rovněž se nezůčastním. Tajně doufám, že akce bude – a pokud ano, tak v jiný termín.
– Zjistil jsem, že připnuté a orazítkované účtenky v cestovním pasu z nákupu tax-free zboží v zahraničí jsou naprosto nezávadné a s klidem je můžu z pasu odstranit a pas s půlkou razítka dále používat.
– Kurz Taichi pro nepřítomnost lektorky opět odložen až na příští týden. Zdá se, že jsem po měsíci už všechno zapomněl.

06Led2017
 

Když se dnes kolem sebe na internetu rozhlédnete po nějakých informacích o starých počítačích, skoro vždy skončíte u videoblogů na YouTube, točících se kolem nich. A skoro každý takový se věnuje hrám. Jakoby se tehdy počítače na nic jiného nepoužívaly. Měl snad Clive Sinclair v roce 1980 v úmyslu ovládnout britský videoherní průmysl? Ne a naprosto se mu to vymklo z rukou. Bylo snad v socialistickém Československu mínění o počítačových hrách nějak seriózní? Zdaleka ne, naopak. Počítač byl moudrými hlavami míněný jako přístroj, který bude pomáhat člověku a bleskově za něj řešit složité výpočty. Byl to prostředek, jak nezaostat za Západem a kolektivní vedení k programování mělo přispívat k rozvíjení logického uvažování tehdejší mládeže. I tady to dopadlo podobně, ale zas tak tragické, jako v kapitalistickém světě to nebylo, protože přístup k počítačům byl velmi omezený a v podstatě všechny tyto počítače byly domácí produkce, tudíž bez imperialistického softwaru, tolik kazícího mládež. Přesto v konečné fázi vyhrály západní přístroje se západním softwarem, kterýžto z cca 95% tvořily hry. Podívejme se na to ještě z jiné strany. V osmdesátých letech se u nás obecně moc nevědělo, co přesně je to domácí počítač a k čemu je dobrý. Lidé se k nim dostávali pokoutně a nelegálně. Tito lidé byli v produktivním věku, většinou s rodinami a dětmi. Děti byly proto cílová skupia konzumentů této elektroniky. Rodič pod záminkou zdokonalení edukativnosti a logiky svého potomka v dobré víře nějakým způsobem přišel k počítači. Nechme teď otázku platformy vedlejší, tehdy se bralo to, co bylo. A většinou nebylo nic. A k čemu by bylo počítač bez softwaru. A tak začali shánět programy a většinou jim v doma skončily magnetofonové kazety nahrané od začátku až do konce hrami, samozřejmě pirátskými kopiemi. Šťastnější potomkové si pak užívali bezstarostné dny s počítačem, připojeným k obývákové televizi. Takových rodin byly stovky. Nikoliv stovky dětí však počítač bralo jinak, než jen jako videoherní přístroj. Znal jsem spoustu lidí, kteří měli doma počítač, ale nikdy se nenaučili žádný další příkaz Basicu kromě LOAD, případně RUN, v nejlepším případě napsat program typu 10 PRINT “VOLE”, 20 GOTO 10. Takového balastu, dnes bychom řekli BFU, byla většina. Rodič pak litoval, že drahý počítač za několik průměrných platů slouží jen jako jakási náhrada videoautomatů z maringotky u nádraží a ospravedlňoval si to aspoň tím, že mu dítě nevlčilo a nepropadlo závislosti na dvoukoruně. Rozvoj neherních programů u nás byl v těchto dobách poměrně velký a úspěšný, i když téměř výhradně na amatérské bázi. Vzniklo několik textových editorů, mnoho úprav zahraničních programů pro české a slovenské podmínky, celá řádka programů pro různé výpočty a měření, spousta zábavných programů. Psaly se české manuály, vznikaly sdružení občanů – samozřejmě pod záštitou státu – vlastnících určitý typ počítače, což mělo za cíl zlepšit dostupnost softwaru pro ně. Nutno říct, že ilegální kopírování jakéhokoliv softwaru u nás nebylo trestné, a tak se k originální hře dostal málokdo. Většinou mezi lidmi koloval cracknutý software a šířil se naprosto bezelstně dle hesla ‘musíme si pomáhat’ ve smyslu – dostal jsem novou kazetu se softwarem, automaticky ji nabídnu počítačovým přátelům v okolí ke zkopírování dál. Nikoho ani nenapadlo, že by to mělo být jinak a všem to vyhovovalo. Podnikavější jedinci se pustili do hromadného kopírování softwaru, jenž nabízeli na inzeráty a šlo si tak objednat celé kazety nahraných hrami dle vlastního výběru. Tato činnost většinou nebyla zisková, za jednu hru se platilo od jedné do pěti korun a nejvyšší položku tvořila cena nové kazety, která se pohybovala kolem jednoho sta korun. Kvůli ušetření bylo možné většinou zaslat i vlastní, třeba použité kazety k nahrání. Když se začala objevovat družstva, vyrábějící originální, většinou užitkový nebo edukativní software, bylo jasné, že se pirátskému kopírování nevyhnou. Proto také tito ‘výrobci’ podnikali kroky, jak kopírování zabránit, např. vytištěním na obal kazety informaci o tom, že kopírovat se nemá nebo nasazením nějaké softwarové ochrany proti kopírování. Tyto kroky byly ovšem vždy neúspěšné, lidé přemýšleli jinak. Když se vrátím k dnešní situaci s retropříznivci, zvlášť s těmi na YouTube, kteří se v posledních letech přemnožili, ani jeden mi nepřináší recenzi mého oblíbeného užitkového či edukativního programu z té doby. Všichni dokola melou o hrách, jak byly skvělé a jak jsou retro, dělají sondy do životů tehdejších počítačových osobností tím způsobem, že o nich víme i to, čím si tehdy vytírali zadek. Což by mi ani tak nevadilo, člověk se rád dozví, jaké jsou možnosti daného přístroje a na čem to demonstrovat lépe než na hrách. Ale mrzí mě, že je vše centralizované na Anglii a USA. Proto si myslím, že u nás chybí informační kanál, který by nějakým způsobem zmapoval tuzemské dění, příhody našich uživatelů a programátorů, sondy do životů našinců. Tím samozřejmě docházím k Dexovu vlogu z Hexadecimálního doupěte, kterýžto asi nejvíce kdy informativně tíhnul k tomu, po čem já spílám. Chybí tu recenze užitkového softwaru, přiblížení tehdejšího i současného dění na tuzemské (dnes retro-)počítačové scéně a ruku na srdce, kdo je zvědavý na jedenapadesátou recenzi Manic Minera od Angličana s velkou bramborou v hubě.

05Led2017
 

Těší mně, že v dnešní době už nevládnou tak vyhrocené boje mezi příznivci jednotlivých retro platforem. Myslím, že je každému, snad jen kromě MB Maniax jasné, že doby válek a hašteření, který počítač je lepší, jsou už dávno pryč a nějaké narážky v tomto rázu se už berou jen jako příjemné zpestření přátelské atmosféry mezi jednotlivými subkomunitami. Všechny ty subkomunity mají svá specifika. Ataristi ponejvíc hrají a dělají hry, Sharpisti si bastlí hardware, Commodoristi tak porůznu a Spectristi povětšinou valně koketují s Linuxem, obskurními platformami jako PMD-85 či klasický Apple, hodně lidí z těch skupin se zajímá o 3D tisk a jen málo lidí zajímají ostatní konkurenční platformy. Přesto je pěkné, že se občas sjedeme na nějakou společnou akci a z dávnodobého probírání čistě počítačových a technických záležitostí se už teď spíš diskutují normální věci, protože se už všichni mezi sebou více či méně dobře známe a nepotřebujeme si vykládat na věčné časy o počítačích, když se vidíme třeba jen jednou dvakrát za rok. O to víc mě mrzí, že se některé akce termínově kryjí. Jako třeba letošní Silvestr. Spectristi ho slavili v Sinclair Klubu v Plzni, Ataristi měli svou tradiční klubovou slezinu v Olomouci a Amigisti se, aspoň podle mých informací, sešli na tradiční zimní párty v Tachově. Ono je to pěkné, že se lidi, kteří si mají co říct sejdou a tráví spolu dny volna. Jenže co by za to někteří dali, kdyby existovaly teleporty jako ve Star Treku nebo možnost se jednoduše rozpůlit či roztřetit, aby mohli být na všech akcích se všemi kamarády najednou. To mi tuhle volal kamarád z Prahy, že byl v Olomouci, a že by se rád podíval i do Plzně, jenže to si vemte, jak jsou ta města od sebe daleko a každé je opačným směrem. Nápad udělat telemost pomocí moderních techologií tu byl, bohužel se na něj v záplavě silvestrovských událostí nějak pozapomnělo. Proto se, mimo jiné, těším na letošní Atariádu. Budou tam lidi, které mám rád a je úplně jedno, že jejich středem zájmu je videokonzole bez procesoru.

22Dub2014
 

Jak už je asi všeobecně na československé Speccy scéně známo, zeroteam se před nějakým časem z ekonomických důvodů přestěhoval do Berlína. Tento víkend jsem byl už na v pořadí druhé návštěvě u nich. Sice jsem původně plánoval Revision, ovšem v ekonomických důvodů jsem radši zvolil méně drastickou variantu pro mojí peněženku. A jak tak koukám na výsledky z Revisionu, není tam vůbec žádná ZX Spectrum produkce, takže jsem o nic nepřišel a řvát “amiga!” se mi letos prostě nechtělo, moje hlasivky potřebují klid. Další důvod cesty bylo vyzvednutí ZX klonu Harlequin, který mike donesl od Inga Truppela a v neposlední řadě fakt, že jsem nejel sám, ale s Nobym, což bylo lepší, něž kdybych měl cestovat sám.

Noby dorazil vlakem z Valmezu v pátek odpoledne a společně jsme se nalodili na autobus SA, kde nás obsluhovala až podezřele veselá stewardka. Po pěti hodinách jsme rozlámaní dorazili konečně do Berlína na autobusové nádraží ZOB am Funkturm. Autobus přijel asi o deset minut dřív, takže jsme ještě chvíli čekali na mikea a ellvise, až nám příjdou naproti. Nasedli jsme na S41čku, což je metro S-Bahnu, které jezdí na okruhu Ring po směru hodinových ručiček. Po půlhodinové jízdě strávené klábosením jsme dorazili na místo a šli se ubytovat. ellvisova spolubydlící byla na návštěvě doma na Slovensku, takže bylo místo pro spaní i pro dva vetřelce. mike nám ukázal svůj osazený a zprovozněný Halequin. Musím uznat, že Ingo Truppel odvedl skvělou práci při kompletování balíčků s Harlequiny. Všechny součástky jsou popsané, patice na IO vložené na desce na správná místa a rozložení švábů v molitanové podložce tak, jak mají přijít zapájet na desku. Potom jsme dostali výbornou večeři – zapékané brambory se zeleninou a k tomu nakládané kukuřičky. Ještě jsem stačil vyzkoušet mikeúv klon PSP a tak nějak se šlo spát.

V sobotu ráno se dlouho spalo. Na oběd jsme měli kuře s brambory nebo rýží (Noby nerad brambory a já nerad rýži :). Hned potom jsme konečně vyrazili ven na prohlídku města. Naše první cesta směřovala k olympijskému stadionu, kde se pořádala hitlerovská olympiáda v roce 1938. Je to vskutku monumentální stavba, která se stále udržuje a v areálu se pořádají sportovní akce. Prošli jsme se a poté zamířili zpět, tentokrát na věž Fernsehturm, což je ona pověstná nejvyšší věž Berlína s koulí nahoře. Bohužel když jsme se postavili do fronty, bylo nám a dalším asi padesáti turistům sděleno, že po zakoupení lístků se na věž dostaneme nejdříve za čtyři hodiny. Tak dlouho jsme čekat nemohli a tak jsme se dohodli, že to zkusíme následující den. Odtud jsme šli na pravý turecký kebab v krámku, kterých je tu snad milion. Byla to pochoukta a posilnění jsme vyrazili dál. Cestou jsme doplnili zásoby tekutin v jedné z dvou miliard večerek, které tu jsou. Tam jsem našel zajímavé pití s názvem Spetzi, což je taková pomerančová kola, která je ovšem vynikající. Noby si vybral Fritz-Colu a dal mi ochutnat. Já tehdy našel pití snů. Od té doby jsem si kupoval jedině Fritz-Colu, která chutná jako mix staré dobré (nikoliv té dnešní) Kofoly a Coca Coly. Ohromně mi chutná a už vím, co budu celou dobu pít při další návštěvě Berlína. Samozřejmě ale dám šanci i Spetzi :) Naše následující cesta vedla k Berlínské zdi a podél ní k metru a pak na Frankfurter Tor a odtud pěšky na tamvaj a domů. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na pivo, ale nejdřív prozkoumat místní kešky. První z nich byla na opuštěném hřbitově Friedhof Gotlindestrasse, kterou jsme našli skoro hned, druhá a poslední protože už se stmívalo, byla o kus dál u supermarketu REWE. Tuhle jsme nemohli najít a vzhledem k poměrně velké koncentraci mudlů to bylo obtížné. Už jsme to chtěli vzdát, ale nakonec se Nobymu zadařilo a důmyslně schovanou kešku našel. Potom jsme vyrazili do hospody (kde se nekouřilo!) na pivo, kde točili mimo jiné i Krušovice a jak jsme se pak dozvěděli, údajný majitel byl původně Slovák. Pak už jen následovala krátká cesta domů, půlnoční kuřecí večeře a postel.

Po tak náročném dnu se spalo výborně, že se nám ani nechtělo vstávat. Ale museli jsme. Sbalili jsme si už batohy a po snídani vyrazili na vrch Gesundbrunnen, kde je pěkná vyhlídka a potom dolů do parku Volkspark Humboldthain. Následovala procházka opět k Fernsehturm, ale tam jsme už nešli, protože jsme se před tím na internetu dozvěděli, že je na celou neděli vyprodáno a šli jsme kolem St. Marienkirche, kde jsme mj. vyzkoušeli ultramoderní německé pisoáry, které by si nic nezadali s mušličkami z filmu Demolition Man. Potom jsme prošli podél řeky na Museumsinselu až na metro na Hauptbahnhof, odkud jsme se pěšky vydali kolem Bundestagu k Braniborské bráně. To už ale byl nejvyšší čas vydat se na cestu na autobus do Prahy a tak jsme se rychle otočili a spěchali na patrový autobus, který nás dovezl až na Zoologischer Garten, odkud jsme metrem zamířili na stanici Berlin Messe Nord, kde se nachází autobusové nádraží ZOB. Žlutý autobus už čekal a nás čekala pětihodinová nehybná smaženice na sluníčku. Rozloučili jsme se se zeroteamem a vyrazili na cestu domů.

Po příjezdu do Prahy jsme s klidem stihli všchny spoje ke mě domů, kde jsme s Nobym a Logoutem šli na pozdní večeři a po návratu z restaurace ještě  stihli probrat fotky a prožité zážitky z víkendu. Noby v pondělí dopoledne odjel a já začal pomalu s pájením Harlequina :)

Dobrou noc, děti :)