04Kvě2018
 

[EDIT: Přeškrtnuté věci jsou již zamluvené!]

Můj byt není nafukovací a tak se musím zbavit věcí, které nepotřebuji. Zatím jsem prohrabal první ze čtyř skříní. Obsah, který nabízím je ta těchto fotkách. Je tam:

– nějaká literatura pro ZX, C64
– nějaká DDR paměť 256MB DIMM
– grafická karta s neznámým konektorem (není to DVI, ale vypadá podobně)
– klávesnice z Amigy 500 bez jedné klávesy, s asi nefunkčním mezerníkem a některé klávesy jsou měněné, layout anglický
– 5x joystick na díly, ani jeden není funkční, většinou mají ulámané kontaktní plíšky
– bedýnky Creative se zdrojem, slušně hrající, předělaný konektor na 2x cinch (asi to bylo k Amize)
– časopisy Linux, nějaké knihy, literatura

To vše za odvoz, jinak to poletí do kontejnerů (budu to muset třídit). Všechno nebo nic. Nic neposílám, stojí to čas a peníze.
Místo – Praha Vinoř.

Debordelizace číslo 2 bude pokračovat brzy.

23Dub2018
 

K tomuto článku mě přivedla dexova poznámka na Atariádě o tom, že 8-bit Atari je oproti C64 daleko lépe navrhnuté, chytřeji, radostněji. Tak jsem se zamyslel nad tím, jaký vztah mám vlastně já k těmto dvěma platformám. Není to jednoduchý vztah, protože můj první počítač byl Timex 2048, Portugalský klon ZX Spectra a s ním jsem vydržel opravdu dlouho. O Atari jsem měl jen tušení a Commodore 64 byl pro mě pojem, který znamenal něco výrazně hi-tech. Tehdy se nedal počítač pořídit vůbec, a tak jsem o ostatních platformách věděl jen z časopisů, které táta dovážel buď z Polska nebo z Jugoslávie. Sem tam mezi nimi byl i nějaký Your Sinclair, ale to je na jiné povídání. Spectrum také sem tam figurovalo ve všech domácích zpravodajích a časopisech, i když ty se o počítače jako takové zajímaly jen okrajově, ale i tak vždy potěšil nějaký basicovský listing.

Moje první setkání s Atari nebylo krásné a první dojem dělá opravdu hodně. A ani před tím jsem o něm neslyšel moc pozitivního, protože se táta pohyboval ve sférách Sinclairistických a tam Atari nikoho nezajímalo, případně se o něm mluvilo v nedobrém světle. Pamatuju si, jak mu vytýkali nutnost vlastnit firemní kazeťák, hrubou grafiku a vysokou cenu. První stroj Atari, který jsem viděl, bylo 130XE a hry Bruce Lee a nějaká kosmická střílečka typu Invaders (název nevím, musel bych hledat a to se mi nechce). Obě první dojem zklamaly půlhodinovým nahráváním z kazety, obě velmi hrubou grafikou a střílečka ještě vtíravou a stále se opakující hudbou. Asi hodinové setkání s Atari tedy nedopadlo nejlépe. Potom jsem se s Atari setkal na internátě, kde ho vlastnil o rok starší spolužák z vedlejšího pokoje, ale u nás na pokoji měl jiný spolužák C64 a ten mě dostal totálně, obzvláště hudbou a plynulým scrollingem (ten byl na Atari taky, ale na C64 jsem to viděl první). Potom se po Atari slehla zem a setkal jsem se s ním podruhé až na Foreveru 2000, kde mě uchvátilo hlavně demy. Do té doby jsem si o Atari myslel to nejhorší. Od té doby se to stále zlepšovalo.

Hodně dlouho jsem měl za to, že Atari je hodně podobné C64, jen má horší zvuk a horší grafiku. Jak jsem věděl o Atari víc, zjistil jsem, že tomu tak vůbec není a ty stroje nemají zdánlivě nic společného, kromě CPU a to ještě ne úplně.

Jenže to jsem předběhl. Krátce po epizodě s internátem jsem si C64 s kazeťákem pořídil. Ale záhy jsem zjistil, že bez disketovky to nepůjde. To už jsem měl nutkání na počítači něco i dělat a ne jen hrát pořád hry. Začínal jsem pociťovat mírný nekomfort C64 Basicu, po pořízení disketovky pomalé doby nahrávání, nutnost vlastnit cartridge s turbem, atd. Prostě C64 se mi na stole moc neohřála a brzy ho vystřídala Amiga 500. Nějaký rok dva na to se mi povedlo opět pořídit jinou C64, protože mi chyběl zvuk SIDu. PC tehdy ještě nebylo možné koupit za normální peníze a i tak ještě neexistoval emulátor.

Tak se mnou byla C64ka v podstatě pořád. Atari bylo už v dobách prvních časopisů Excalibur známé tím, že na něj už nové hry nevznikají a komerčně se v Americe a Británii zastavilo koncem 80. let. Proto jsem mu vůbec nevěnoval pozornost. Pak ale přišla demoscéna a díky internetu se dalo najít spousty věcí, mimo jiné i dema na tyto platformy. Po Foreveru 2000 mě Atari začalo stále zajímat víc a víc a skončilo to tím, že jsem pro něj napsal několik hudeb a nakreslil pár obrázků, dokonce jsem napsal jednu dosti stupidní hru v Basicu. Ani jsem nepotřeboval Turbo Basic, protože normální Atari Basic mi přišel oproti C64 Basicu jako skvělý. No, když ne skvělý tak aspoň lepší. Příkazy COLOR, SOUND a POSITION jsem velmi ocenil.

I tak je Atari stále takové, jaké je. Má řezavý zvuk čipu POKEY, musí bootovat, některá starší grafika je na něm opravdu otřesná, když to člověk porovnává s jinými platformami. Takže ho mám rád asi tak, že si řeknu – je to hezký stroj, má ta a ta omezení, ale 256 barev v paletě a jiné vychytávky, které třeba na C64 nejsou. U C64 si zase řeknu – jo, je to super stroj, protože je to systém, který třeba není navržený úplně optimálně, ale dohromady to všechno funguje, jen člověk musí vědět, co která adresa řídí, na kterých hodnotách jsou barvy, jak řídit SID, aby hrál to, co opravdu chci a ne něco jiného. Ono je to v principu hodně podobné jako u Atari, jen to asi není tak učesané. Když si to vezmete, tak 8-bit Atari dělal stejný člověk, který navrhl první Amigu. Kdežto C64 je produktem Tramielovy továrny na prachy, stejně tak jako Atari ST. Oba navrhl nějaký Ind (tím nechci urazit Shiraze Shivjiho) a na obou je v některých případech patrné, že to dopadlo poněkud násilně (STčko to odneslo daleko hůř, C64ka může být ráda, že je tak dobrá, jaká je, ale příběh Tramielovy akvizice Atari zná snad každý, takže to tu nemusím rozvádět).

Co mám tedy radši? V srdci mám víc C64. Je to srdcovka, která se sice nevyrovná Spectru, které bylo první, ale přesto je to počítač, na který mám vzpomínky, pojí se s ním i spousta přátelství a jiných věcí. Zato Atari, které bylo obecně v mých kruzích zatracováno, se mi stále přibližuje a i díky komunitě skvělých lidiček kolem něj se do jeho tajů stále dostávám a někdy se nestačím divit, co je na něm možné dokázat. Jak už jsem někde napsal, kašlu na takový či makový CPU. Pro mě je důležitý celek, dojem z toho, co na něm lze stvořit a v neposlední řadě lidi kolem něj.

03Dub2018
 

Plný zážitků jsem se vrátil z Revisionu, tak to trochu shrnu. Bylo to super. Tím by mohl článek končit. Ale zkusím si vzpomenout na pár věcí.

Vyrazil jsem z Prahy v pátek ve 2 ráno, kdy pro mě přijel PCH s dodávkou. Pak jsme nabrali Sillicona a Feryho v Plzni a nakonec trio Wayne, Killj0y, Derrik v Tachově. Cesta ubíhala dobře a řidiči se sřídali. Do Saarbrrückenu jsme dojeli kolem desáté, ale vchod se otevřel až ve dvanáct. Do té doby jsme nejdřív krátili čas pouštěním chipovek přes hlasité PCHovo repráčky na parkovišti a pak jsme se šli postavit do fronty. Po 12:00 se dveře konečně otevřely a já jsem si ještě před tím stačil stáhnout vstupní QR kód do mobilu, protože jsem o této možnosti nevěděl. Sice jsem měl předem koupený lístek, ale jen vytištěný na papíru.

Hned potom jsme zabrali naše obvyklá místa vlevo uprostřed a šli si rozbalit spacáky. Na radu PCH jsem už nešel k oknu, ale na druhou stranu blíže plátna a byla to dobrá rada. Pak jsme si rozložili počítače a snažili se uploadnout naše příspěvky do kompa na lokální intranet. Mě se to moc nedařilo, ale nakonec jsem nahrál všechny potřebné soubory a udělal popisky na bigscreen. Také jsem se hned přesvědčil, jestli byl do rotujících slidů na bigscreenu zařazený můj obrázek s pozvánkou na Forever 2019, což dopadlo pozitivně. Pak se už jenom čekalo na zahájení, které bylo letos bez tématu – tedy, téma bylo netéma, a byla to docela sranda, i když znělka se mi moc nelíbila a vzpomněl jsem si na stokrát lepšího EvilBota, kteréžto téma tu bylo před dvěma lety a ještě snad někdy před tím. V uličce za námi se rozložili Němci z PC grupy Alcatraz, kteří tvořili intro na PC, tak jsem měl občas možnost sledovat, jak se dělají shadery a podobné věci, o kterých nemám ani páru. Tito Němci byli také hodně hluční a zapáchali, takže bylo vždy příjemné, když se někam odvalili. Naproti nám zase seděl Kalms ze skupiny The Black Lotus, ale letos žádné Amiga demo neměl. Potkali jsme také organizátorky Demobitu ze Slovenska, takže jsme si trochu popovídali. Také dorazili CPCčkáři z Francie a mezi nimi i Kanaďan NoRecess, se kterým jsme dělali demo phX. Měli jsmě oba velké naděje, že bychom mohli s demem vyhrát, ale bohužel se to nepovedlo a zvítězilo demo We Come in Peace na C64, což bylo dáno tím, že C64 je v Německu extrémně populární a to demo bylo prostě dobré, i když podle mého vkusu to bylo zase jen další C64 demo, jakých Censor nebo Fairlight udělali už několik. Přesto se jim podařilo zvítězit jen o malý kousek. NoRecess byl na konci trochu zklamaný, ale zase ne tolik. Přece jenom na demu pracoval 5 let. Překvapily mě i další CPC produkce, jako 4K intro nebo obrázky, které byly skvělé. ZX Spectrum letos zastoupil Gasman s hudbou. Objevil se také nový crossplatformní tracker Pretracker, který vytváří kompiláty pro Amigu. Hudba v tomto trackeru od Acemana skončila na třetím místě. A to už se dostávám k oldschool compům, které mě samozřejmě zajímaly nejvíc. Letos jsem měl hudbu pro dva SIDy napsanou v Goat Trackeru. Hudbu jsem začal psát poměrně na poslední chvíli, kdo mě zahlédl na Foreveru, jistě poznal, že se s ní trápím i tam. Nicméně díky velmi cenným radám od PCH jsem ten tracker zvládnul a hudbu dokončil. PCH měl také hudbu pro stereo SID, a tak jsme si vzájemně konkurovali. Na párty ale nikdy nevíte, kdo s vámi bude soupeřit, jací se sejdou lidé a spoustu dalších věcí, které můžou ovlivnit kompo, a tak se stalo, že moje hudba skončila první a PCHovo skoro poslední. Přál jsem mu, aby se umístil lépe, tak snad příště. Pokud totiž příště pojede PG, udělá nějakou stereo vypalovačku na Atari a my se z toho jen posadíme na zadek :) PCHovi se ale povedla jiná věc. Dodělal tam hru Dice! pro C64, kterou měl už několik let rozdělanou. Stačí už jen několik maličkostí a hra bude v nejbližší době vydána, počítáme, že by to mohlo být na Atariádě.

Sobotní compa byla tedy o 8-bitové hudbě, pro mě především. Pěkně jsem si u compa zařádil a zůstal u pódia s Feiem z Polska, což je organizátor demopárty Riverwash. Před tím bylo ale Shader compo, tady psaní efektů v C++ v reálném čase. To mě docela bavilo, i když soutěžící měli na jedno kolo čas 20 minut, což mi přišlo moc. Fei mě pozval a tak zvažuji účast, protože se bude jednat o poslední Riverwash a žádný další už nebude a také je místo konání v Katowicích, což je snadno dosažitelné město z Čech. Od stání nás začaly bolet nohy a tak jsme si sedli na zem a klábosili především v polštině. Ještě před tím jsem ale potkal Hama. Španěl Ham byl kdysi se mnou v amigistické grupě Reason, takže jsme chvíli zavzpomínali. Přehnalo se nějaké PC kompo, které jsem ani nepostřehl, protože jsem byl zabraný do řeči s Feiem a najednou byl koncert Remute. A tak byla příležitost pěkně si zatancovat, čehož jsme využili. Byly k dispozici i piva zdarma, což se někomu poměrně hodilo. Před pódiem byl i Aceman, jako vždy a další lidé. Zběžně jsem napočítal něco kolem 40 tancujících. No a po skončení bych únavou skoro odpadnul, jenže jsem byl vtáhnutý do Polish corneru (byl hned za stagí) a pak…

Ráno jsem se probouzel opravdu velmi špatně a neměl jsem náladu, za což se všem přítomným omlouvám. Zlepšilo se to odpoledne, ale průběh dne si už moc nepamatuji. Se Silliconem jsme měli za úkol rozprodat várku ARMSIDů od Nobomiho. Nejdřív jsme šli za Jensem Schönfeldem, který si rozbalil svůj stánek a prodával turbokarty ACA a jiné věci na Amigy a C64. Koupil jsem si u něj kovové nožičky pod klávesnici pro nový C64 case a krabičku na cartridge. Jens ale o ARMSID neměl zájem – jak by ne, měl totiž v nabídce i originální SIDy po dvaceti Eurech, tedy za stejnou cenu jako ARMSID. Při první zmínce tím dokonce opovrhnul, že je to jen nějaká „pitomá emulace“. Nevím, jak se to stalo, ale na bigscreenu se objevil slide s reklamou na ARMSID, kterou jsem před tím v práci narychlo vyrobil. V neděli se potom s lidmi roztrhl pytel a všechny ARMSIDy se vyprodaly! Byli jsme také nakupovat jídlo v místním Lidlu, protože sobota dopoledne byla jediná doba, kdy měli otevřeno, protože v pátek i v pondělí byl svátek a v neděli mají v Německu všude zavřeno. Wayne našel nějaký player hudeb z Future Composeru na Amigu, který by se dal použít pro nějakou produkci, tak jsem nějaký čas věnoval tomuto trackeru a nakonec v něm vypotil jednoduchou hudbu, kterou jsem potom s nechutí musel ještě asi třikrát optimalizovat, protože ten tracker je opravdu strašný.

Mezitím probíhala různá compa, někdy zajímavá, jindy méně, ale vesměs nic nebylo vyloženě nudné. Byla možnost dát si na recepci zdrama kafe nebo čaj, čehož jsem často využíval. Venku byly jako vždy stánky s občerstvením. Jednou jsem měl klobásu v kari omáčce s hranolkami a jednou palačinku s nutelou a banánem. Pizzu jsem letos nevyzkoušel, byla prý o Euro dražší než loni. Také jsem využil přistavené mobilní sprchy, což velmi pomohlo. V samotné hale totiž sprchy nejsou, tak každý rok přistavují vlek se sprchami. Je to trochu provizorní, ale horká sprcha je k nezaplacení. Díky únavě ze sobotního oldschool compa jsem v neděli skoro celou proseděl na židli s čaji a vodou. Stěží jsem se dočkal Amiga compa, kde si mi líbilo několik dem a na PC demo compo jsem už nekoukal a šel jsem si lehnout (to byla už jedna ráno). Ráno se vstalo a začalo balit. Čekali jsme na vyhlášení vítězů, ale to se protáhlo o hodinu a půl a NoRecess byl už dost nervózní, protože kvůli tomu málem nestihl autobus, který ho měl dopravit na letiště. Já jsem shrábl první místo za hudbu, s phX jsme byli tedy druzí, ale i tak to vyneslo nějaké peníze a NoRecess se se mnou a s grafikem Cedem spravedlivě rozdělil. Krom toho vyhrál i nový C64 case od Jense.. pro CPCčkáře dobrá cena :D Rychle jsme se rozloučili a já šel k našim klukům dobalit věci a pomalu se odebírat k autu.

Cesta domů probíhala pohodově, jen bylo několik zácp, ale nic hrozného. PCH dal celou cestu sám! Chvíli jsme se bavili, chvíli jsme spali, cesta byla únavná. Zavezli jsme kluky do Tachova, Derrik jel s PCH až do Brna. Potom Plzeň vyložit Feryho a Sillicona a nakonec Praha, kam jsme dojeli pár minut po deváté. Akce se vydařila a příští rok určitě jedeme znovu.

Nějaká videa z letoška jsou už na YouTube, stačí hledat Revision 2018. Snad toho bude víc.

Tak a teď o Revisionu obecně. Předně, jedná se o největší demopárty na světě v současnosti se zaměřením pouze na demoscénu. Pokud jste někdy slyšeli např. o Assembly, tak ta už dávno není jen pro scenery, ale hostuje i pařany a je to vlastně LAN párty, která nemá se scénou vůbec nic společného. Štěstí, že Revision je v Německu a tak je pro nás poměrně snadno přístupný.

Revision se koná v obrovské hale, ve které ale nic normálně není, tedy, pořádají se tam koncerty a jiné akce, ale vybavení žádné nemá. Veškerou techniku zajišťují sami demosceneři, např. obrovský projektor a obří plátno s audiotechnikou se každoročně pronajímá za 20 000 Euro. V hale jsou jen toalety a pódium s plátnem, reprobedny visící ze stropu a různé světelné efekty, stejně tak jako stoly, židle, síťová infrastruktura, elektřina a další věci se musí vždy připravovat. Proto dobrovolníci jezdí na Revision už o nějaký týden dříve a tak je organizátorský tým dost velký. Krom toho je třeba zajišťovat i průběh akce, tak jsou tu kromě compo týmu i pomocné síly na prodej piva, infodesk, pronajatá firma zajišťuje úklid WC, apod.

Kdo na Revisionu nebyl a chystá se tam jet, je potřeba počítat s tím, že tam budete vystaveni nadměrnému hluku, poměrně stísněnému místu u stolu a neustálému kontaku s dalšími účastníky, kterých je kolem tisícovky. Jejich největší část tvoří Němci, potom je tu hodně Holanďanů, Dánů a Skandinávců, poměrně dost Poláků a další země jsou zastoupené už menším počtem lidí. Takže všude kolem sebe slyšíte hlavně němčinu, ale samozřejmě se všemi organizátory a s 99% návštěvníků se dá mluvit anglicky – výjimkou byli snad jen Francouzi, kteří mají s angličtinou potíže. Během comp jsou uličky blíže pódiu zataraseny lidmi, takže je lepší jít k pódiu dřív, než se tam nakupí. Před pódiem jsou z každé strany dvě rampy s třemi dlouhými schody s kobercovým povrchem, zřejmě původně určené ke stání, ale lidé na nich sedí, lépe řečeno leží. Kromě toho je k dispozici i pár židlí. Spaní se odehrává za plátnem, takže zvuk z reprobeden proniká i tam, ale ne přímo. Toto místo je osvětlené třemi LED svítidly červené barvy a ze sahar na stropě občas fouká příjemný teplý vzduch. Špunty do uší jsou pro mě pro spaní na Revisionu nezbytnost, protože kromě chrápání ostatních vás daleko víc ruší zvuk z beden. Se špunty je alespoň tišší, ale dunění basů je mohutné a občas rozklepe i podlahu nebo věci poházené po stole. Zábava na Revisionu je intenzivní, že pokud zapomenete, kolik je hodin, ani nevíte, že venku je světlo nebo tma. Krom toho neslyšíte jen dunění hlavních repráků, ale i u recepce je tzv. Second Stage, kde běží DJ sety apod., takže okamžik, kdy nic nehraje a je klid, bývá jen velmi brzy ráno, kdy už to zabalili i ti největší pařmeni. Lidé si vozí svoje audio, takže pokud si přivezete 100W reprák a budete si dělat soukromé karaoke na hity z 80. let, nikdo vás za to nezabije a naopak se stanete pro mnohé atrakcí. Vstupné na Revision činí 65 EUR, což se může zdát dost, ale každý, kdo tam byl, vám potvrdí, že se to vyplatí. Dále, pokud si nevezmete řízky z domova, je třeba něco málo peněz na jídlo (ceny od 3 do 7 Eur) a něco navíc, pokud si budete chtít něco koupit od prodejců triček, hardwaru nebo literatury. Pro ty, kterým nesedne intenzita průběhu párty bych účast ne zcela doporučoval, je to něco úplně jiného, než třeba Forever. Samozřejmě lze jít kdykoli ven, zpět do haly budete vpuštěni po ukázání náramku, který dostanete při placení, ale to, že akce trvá od pátečního poledne až do pondělního poledne se na vás podepíše. Náramek nelze jen tak sundat, takže se nemusíte bát, že jej ztratíte. Organizátoři v posledních ročnících sice pořádají běh po vyznačené trase, ale to není pro každého. Do města je to nějaký kilometr chůze, do historického centra o trochu dál, takže i tam se dá jít, když už vás to začne na party placu štvát.

01Bře2018
 

Za nejdokonalejší 1-bitovou hudbu na ZX Spectru považuji kreace Tima Follina ve hrách Agent X, Agent X II, Future Games, Chronos nebo Raw Recruit. Jeho hudby pro AYčko také nejsou k zahození, třeba LED Storm je geniální. Ale beepové hudby u mě vedou i nad jeho výtvory pro SIDa, které jsou někdy některými až nadhodnocovány. Jak tak chodím, poslouchám hudbu z iPodu v režimu shuffle a nedávno pro mě tento mód vylosoval jednu skladbu z Follinova soundtracku ke hře Starsky & Hutch pro Playstation 2, která vyšla v roce 2003. Myslím, že nic lepšího nikdy nesložil. Přesně se trefuje do mého hudebního vkusu a jeho hudební rukopis je naprosto čitelný i tady, slyšíte tam styl, který jste slyšeli i na Spectru, jen je to geniálně zvládnuté opravdovými nástroji. Je to prostě boží a za mě doporučuji si to najít a poslechnout.

25Led2018
 

Čas od času je třeba vydat nové album. To se stalo právě včera a je tématicky zaměřené na SIDovky. Pokud se vám to líbí, můžete mě podpořit. A kdo mě nepodpoří, ten nedostane mini-bonusový materiál, kterýžto každému kupujícímu zašlu mailem.

Tvorba alba byla spontánní nápad. Jednak už jsem rok nic nevydal a druhak jsem ještě nevydal skoro žádné své hudby z C64 pro širokou veřejnost ve streamovaném formátu. Začal jsem nahrávat, mírně ladit bugy starších hudeb a opět a znovu nahrávat. Pak mě ale napadlo, že by byla sranda dát před každou hudbu krátké mluvené intro, tématicky se týkající dané hudby. Tak jsem začal prolézat YouTube a ripovat řeč. A výsledek je podle mého názoru skvělý. Ať už jste SIDu nakloněni nebo ne, zkuste si to aspoň poslechnout.

Pozn.: Příjemně se u toho večer v posteli usíná, i když klidnějších hudeb tam není většina.