01Zář2016
 

Narazil jsem na zajímavý problém. Mám iMac umístěný na pracovním stole, který je pod palandou, na níž spím. Na protější stěně je skříň se zrcadlovými pojízdnými dveřmi. Když se z postele dívám dolů, vidím v zrcadle obraz z Maca. Občas se na videa na počítači dívám z postele přes to zrcadlo. Ale všechno je v zrcadle pochopitelně obráceně, takže pokud se třeba dívám na film s titulky, nedají se číst. Jak z toho ven? Hledal jsem nějakou možnost, jak obraz překlopit v systému, nicméně taková možnost v Mountain Lionu zjevně není. Google chápe zadání hesla ‚screen mirroring‘ jako funkci duplikace hlavní obrazovky na dalších připojených displejích. Pak jsem ale přecejen našel něco, co můj požadavek aspoň částečně splňuje. Utilita WindowMirror umožňuje překlopit horizontálně jekékoli okno, stačí ho mít ve fokusu a stisknout kombinaci Control+Option+Command+M. Funguje to, ale na videa moc ne, tedy ano, když je necháte běžet jen tak v původním okně. Ne, když se pokusíte o fullcreen. Dá se to ale obejít systémovou funkcí zvětšení obrazovky (Control+kolečko myši). Další nedostatek je, že po ukončení programu někdy otočené okno zůstane na ploše jako otisk a nejde s ním nic dělat, nepomáhá ani Clean up ve Finderu. Nicméně program posloužil a kdo chce z jakéhokoliv důvodu koukat na obrazovku Maca přes zrcadlo, může ho vyzkoušet.

10Kvě2016
 
otazniky3

Chtěl bych reagovat na podle mého výborný článek o zkušenostech člověka se ZX Spectrem, který v dětství nezažil osmibity a doplnit několik poznámek, rad nebo jen faktů, které by případnému zájemci o tuto úžasnou výpočetní techniku mohly pomoci.

• Člověk, který dnes začne se ZX Spectrem, většinou nemá vzpomínky na „staré časy“ s tímto počítačem, nemá v hlavě zafixované nejznámější melodie z her, na pařanské schůzky s kamarády, které se táhly do noci nebo si matně nepamatuje oblíbené loading screeny. Proto bych takovému člověku doporučoval sehnat si informace o tom, jaké hry byly nejoblíbenější a aspoň jednou si je zkusit zahrát. Úplně od věci nebude ani to, že na jedno volné odpoledne odpojí nějaké moderní divIDE, připojí magnetofon, sežene či nahraje si kazetu s nějakými těmito hrami a zkusí si postupně hry nahrávat z ní, tak, jak se to dělalo v dobách, kdy disketové jednotky nebyly a nikomu to nepřišlo nenormální.

• Zájemci o ZX Spectrum bych doporučil soustředit svůj zájem na ZX Spectrum. Počítač toho nabízí tolik k prozkoumání, že jakékoliv rozptylování jinou platformou by mohlo vést k neúplnému pochopení fungování počítače a z něj vycházejícího pocitového zážitku. Samozřejmě, zájem o něco jiného bych nezavrhoval, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud se člověk nevěnuje jedné věci dostatečnou dobu, nemá šanci dostat se zcela do problematiky a ostatní – jinaká řešení (např. na jiných podobných počítačích) – jej dezorientují. Takže pokud se chcete věnovat Spectru, zkuste to pořádně. Představte si třeba, že jste na pustém ostrově a máte jen Spectrum.

• Jak už jsem napsal, není na škodu seznámit se se základní softwarovou základnou v podobě nejznámějších her (tedy pokud má člověk v plánu někdy si i něco zahrát), dem či jiného softwaru, atd. Můžete pak i dalším laikům předvádět možnosti počítače právě na vybraném softwaru. Doporučil bych přečíst si knihu Počítačové hry – Historie a současnost (stačí do strany 57), kterou kdysi dávno napsal František Fuka, kde je vše zásadní, co je dobré o hrách na Spectru vědět.

• Největší rozdíl mezi PC (obecně – PC, Macy a ostatními moderními počítači) a Spectrem je myslím v tom, že software na PC musí fungovat na jeho rozmanitých konfiguracích. Proto na PC neuslyšíte pětikanálové hudební kreace Tima Follina pro jednobitový speaker, ochuzeni jste dobu strávenou při čekání u nahrávání a s tím spojené efektní loadery a úvodní obrázky. Ale to hlavní je, že na PC nikdy nevíte, jestli daný program těží z počítače maximum. Na Spectru a podobných počítačích je dáno právě jednotným hardwarem, že něco je ještě možné, ale něco jiného už není, a když se pak díváte na demoefekt, který už „normálně není možný“ a přesto funguje, jde o zvláštní druh soucítění, že nějaký jiný kolega Spectrista dokázal překonat nepsaný limit. Samozřejmě je třeba PC brát jako šikovného pomocníka, kde se dají konvertovat nejrůznější souborové formáty, programovat v crossplatformních prostředích nebo jen prohánět emulátory. Jen málokdo bude sám na sebe tak přísný a zkusí si vyvinout hru v assembleru jen za použití Spectra. Jde to, ale z dnešního pohledu je to značně nepohodlné.

• Dnešní možnosti jak se dostat ke starým počítačům jsou obrovské, enormně vyšší, než před dvaceti nebo třiceti lety. Proto také riziko, že člověk přestane mít o danou platformu zájem a ztratí se v záplavě ostatních je stejně enormní. Zájem dotyčného je tak časově omezený a většinou upadá do ústraní s objevem nějaké další.

• Má to vůbec cenu? Pokud jste dočetli sem, asi to pro vás nějakou cenu má. Iluze o tom, že v dnešní době někoho Spectrum či jiný osmibit nadchne tak, že se mu bude věnovat s plnou vervou myslím nemá už nikdo a v záplavě levné spotřebně cílené počítačové techniky to už asi není možné. Jediným aspektem mluvícím proti tomuto tvrzení je uniformita dnešních počítačů, kdy hardware i software je v podstatě na všech stejný a počítače se stávají nudným odvětvím, kde si zájemce o jeden z dnešního pohledu exotický, zajímavý a opravdu hezky vypadající počítač moc nevybere a už vůbec ne takový, který by ho vydržel soustavně a bez zásadních upgradů bavit dalších třicet let.

Je velmi přínosné, že ve světě vznikají projekty jako ZX Spectrum Vega nebo ZX Spectrum Next, protože ty by mohly oslovit kromě hobbystů i newcomery a stírají pro někoho nepřekonatelný pocit, že si na hraní pořizují nějaký třicet let starý „křáp“.

12Čer2014
 

Nějakou dobu si hraju se systémem OpenBSD, na popud Logouta. Systém provozuji na notebooku Dell Studio XPS 1645 z roku 2009 s 500GB SATA diskem. Jelikož postup, jak vytvořit duální bootování pro Windows 7 se na internetu vyskytuje pouze v torzech a nepřesnostech, pokusím se postup přiblížit zde.

1. Nainstalujte Windows 7. Při rozdělování disku nechte prázdné místo pro budoucí oddíl OpenBSD. Já mám disk 500GB, 350 jsem nechal pro Windows a zbytek pro OpenBSD.

2. Nabootujte nějakou Linuxovou live CD distribucí s partition manažerem. Já použil GPartEd. Volné místo, které jste si nechali při rozdělování disku ve Windows označte jako UNFORMATTED. Zapište změny.

3. Nainstalujte OpenBSD. Pozor při instalaci, nedávejte (W)hole disk, což je defaultní volba. Místo toho se spustí fdisk a v něm nastavte váš Unformatted oddíl (u mě to tuším bylo /dev/sd0c) na hodnotu A6, což je OpenBSD. (zadejte ? pro nápovědu). Zapište změny příkazem write a pokračujte v instalaci OpenBSD. Po skončení instalace NERESTARTUJTE! Místo toho zkopírujte 512b blok zařízení /dev/rsd0a do souboru openbsd.pbr:

# dd if=/dev/rsd0a of=openbsd.pbr bs=512 count=1

Protože se soubor openbsd.pbr zapíše do ramdisku, z kterého se právě prováděla instalace OpenBSD, je potřeba jej zkopírovat na pevný disk:

# cp openbsd.pbr /mnt2

Případně jej rovnou příkazem dd uložit na disk:

# dd if=/dev/rsd0a of=/mnt2/openbsd.pbr bs=512 count=1

Jelikož instalátor OpenBSD nemá v adresáři /dev zařízení sd1, nelze po připojení USB klíčenky tuto namountovat. My ale teď nějak potřebujeme soubor openbsd.pbr dostat na ní, protože jej budeme potřebovat ve Windows. Možností je při rozdělování disku vytvořit ještě jeden malinký oddíl s FAT32 a soubor nahrát na něj. Já jsem se tomu vyhnul a místo toho jsem nabootoval japonskou live CD distribucí FuguIta, kde jsem přimountoval jak USB flashdisk, tak oddíl harddisku s čerstvě nainstalovaným OpenBSD. Vyžadovalo to jen trochu laborování s názvy zařízení v /dev po nabootování FuguIty. Soubor jsem zkopíroval na USB klíčenku zhruba takto:

# mount /dev/sd0a /mnt (sd0a je oddíl s OpenBSD na harddisku)
# cp /mnt/openbsd.pbr /
# umount /mnt
# mount /dev/sd1i /mnt (sd1i je USB klíčenka)
# cp openbsd.pbr /mnt
# umount /mnt

4. Nabootujte do Windows 7. Zkopírujte soubor openbsd.pbr z USB flashdisku do C:.

5. Spusťte cmd.exe jako správce (pravým tlačítkem na zástupce – Spustit jako správce). Vepište postupně tyto příkazy:

C:Windowssystem32>bcdedit /create /d "OpenBSD/i386" -application bootsector
The entry {0154a872-3d41-11de-bd67-a7060316bbb1} was successfully created.

Nemažte obrazovku nebo nesjíždějte kurzorem dolů, budete potřebovat to dlouhé číslo, které se vygenerovalo předchozím příkazem. Případně si jěj někam zkopírujte. Číslo uvedené zde je jen ukázkové, vy budete mít jiné, unikátní!

Dále zadávejte:

C:Windowssystem32>bcdedit /set {0154a872-3d41-11de-bd67-a7060316bbb1} device boot
The operation completed successfully.

C:Windowssystem32>bcdedit /set {0154a872-3d41-11de-bd67-a7060316bbb1} path openbsd.pbr
The operation completed successfully.

C:Windowssystem32>bcdedit /set {0154a872-3d41-11de-bd67-a7060316bbb1} device partition=c:
The operation completed successfully.

C:Windowssystem32>bcdedit /displayorder {0154a872-3d41-11de-bd67-7060316bbb1} /addlast
The operation completed successfully.

To je vše! Po restartu naběhne nabídka, kde si zvolíte Windows 7 (defaultně) nebo OpenBSD k nabootování.

02Úno2013
 

Nějaký ten čas mám iPad a hojně ho využívám k tomu, že si prostřednictvím něj pouštím streamovaná videa z iMacu. Obzvlášť když večer unavený z práce uléhám do postele, nechávám iMac zapnutý (pouze aktivuji vypnutí displeje pomocí Exposé – pardon.. přeúžasného Mission Control) a pohodlně pak ulehnu a relaxuji s iPadem v ruce. Potom už je celkem dost vyčerpávající slézat z palandy dolů a chodit k počítači, abych jej vypnul a opět lézt nahoru. Tak jsem hledal řešení, které ho vypne na dálku. Prvně jsem používal TeamViewer, ale ten je k podobnému účelu poněkud neohrabaný. Musí se do něj logovat a pak na zmenšené obrazovce vzdáleného stroje složitě vybírat z menu vypnutí. Potom mě napadla myšlenka použít Apple Remote Control, který k iMacu ale nemám (k mému modelu se už nedával). To by znamenalo finanční výdaj, a to jsem nechtěl. Nakonec jsem zapátral v AppStoru a našel jednoduchou utilitu nazvanou Off. Stáhnete, nainstalujete a můžete vypínat. Na počítači je nutné nainstalovat protějšek, který je k dospozici jak pro OS X, tak pro Windows. Můžete pak dálkově vypínat tolik počítačů, kolik jich máte zapnutých a chcete je vypnout. Jakmile je miniaturní serverová aplikace v počítači aktivována, na její klientské části na iOS se objeví jméno právě běžícího počítače. Pak jen stačí ťuknout, vybrat Shutdown a je to. Je rozumné nechat Off na počítači spouštět automaticky. Prográmek má jen 238kB a komunikuje na portu 1984, takže kdo ho má ve firewallu zakázaný, je nutné pro tento port přidat výjimku. V AppStoru existují i jiné alternativy vzdáleného vypínání, jako např. Off Remote – Free, ale ty jsou s reklamami a omezeními, jako např. tím, že vám dovolí počítač vypnout až po uplynutí jedné minuty od zadání příkazu k vypnutí v iOS aplikaci. Off Free funguje hned a je bez reklam.

18Zář2012
 

Nedávno se mi podařilo získat počítač Commodore VIC-20, po kterém jsem už nějakou dobu pásl, protože mě u Dexe v Hexadecimálním Doupěti oslovil jeho minimalismus. Sehnal jsem německou verzi, která byla prodávaná pod označením VC-20 (protože německá výslovnost slova Vic připomíná jedno jejich sprosté slovo). Der VolksComputer jsem získal v pěkné originální krabici, avšak pouze samotný počítač a německý Benutzerhandbuch. Naštěstí k VICu pasuje klasický zdroj od C64. Vyrobil jsem si kombinovaný audio/video kabel a připojil VIC k LCD monitoru Neovo.

Obraz byl mírně řečeno hrozný. Po připojení k jinému LCD LG dokonce příšerný. Vygooglil jsem tedy úpravu na S-Video a po zjištění, že se jedná o triviální výměnu rezistoru a tlumivky kondenzátorem a rezistorem, jsem se do toho hned pustil.

První krok je vypájet staré součástky. Nacházejí se pod plechovým krytem, chránícím video čip VIC (MOS 6561). Kryt jde snadno otevřít např. plochým šroubovákem. Podle původního popisu se má vypájet tantalový kondenzátor C13 a tlumivka FB1. Popisy v návodu se však neshodoval s přiloženými fotkami, což mi bylo divné. Jak na původních nepříliš dobrých fotkách úpravy, tak na mojí desce je totiž tlumivka označená jako FB7. Dobře, asi překlep. Celkem snadno jsem obě součástky vypájel, i když jsem měl o označení tlumivky pochyby.

Následuje umístění nových součástek, jmenovitě rezistoru 75Ω a kondenzátoru 0,1uF. Odpor 75Ω příjde na místo původního kondenzátoru C13, avšak jen jedním koncem. Druhý konec odporu je třeba spojit s místem, kde původně nebyla žádná součástka, ale na desce jsou oba body označené společně, jakoby tam někdy nějaká součástka měla patřit, viz. obrázek. Dále je třeba umístit kondenzátor 0,1uF na místo původní tlumivky FB7. Kondenzátor má kladný pól směrem k čipu 6561, opět viz. obrázek (plus dole, mínus nahoře).

To ještě není všechno. Je nutné otočit desku a přeškrábnout dva spoje podle následujícího obrázku:

Teď je třeba ještě spojit krátkým drátkem pin 5 video konektoru s koncem nového rezistoru, kde jsme udělali přeškrab:

Tím je práce na desce počítače hotová. Teď je ještě nutné vyrobit S-Video kabel. Já jsem použil standardní dvoumetrový S-VHS kabel z obchodu s S-Video konektory na obou koncích. Protože mi stačil cca 1 metr, kabel jsem přestříhnul v půli a tím mi zbyl ještě stejně dlouhý konec kabelu pro budoucí využití. VIC-20 používá pro audio a video výstup klasický pětikolík DIN. Zapojení pro S-Video se od klasického kompozitu liší jen tím, že je navíc zapojený pin 5 jako Chrominance (C), původní pin 4 pro Composite nyní nahrazuje Luminanci (Y). Oba zemnící vodiče (v mém případě černé) kabelu spojte s pinem 2 na konektoru. Je chytré si rovnou vyvést i audiovýstup do nějakého vhodného konektoru. Já jsem použil cinch. Pin 3 (audio) spojte se středem chinch konektoru a zemnící vodič s vnějškem. Po zapnutí VICa jsem byl velmi mile překvapený kvalitou obrazu, která je několikanásobně lepší, než v případě videovýstupu.