07Úno2019
 

Nebojte, nepojedeme do Číny. I když by to bylo zajímavě exotické i exoticky zajímavé. Dnes chci hovořit o hře, kterou se ve volných chvílích bavím už od předvánočního času, kdy jsem ležela s něco-jako-angínou v posteli a byla to nesnesitelná nuda. Ale to už jsem vlastnila ZX Vegu, a tak jsem si na postel vytáhla LCD televizi s Vegou a pařba mohla začít. Projížděla jsem z00movo DISO s hrami a náhodou zkusila i hru Peking, kterou naprogramoval David Sanders, autor hry Stack Up oz Zeppelin Games. Tu hru sice neznám, ale patrně musí být dobrá, když na ní Sanders v Pekingu odkazuje. Nicméně Peking byl vydávaný jako příloha časopisu Your Sinclair v roce 1991 a je to silná návykovka.

Ano, je to další klon Mahjongu. Jednoduchý, monochromatický, ale návykový. Nelze volit ze sestav kostek, nelze měnit prakticky nic, krom ovládání. Pokud teď myslíte na Fandalův Mahjong XE na Atari, tak vězte, že toto je trochu odlišná herní koncepce. Na Atari je ještě hra Shanghai, která se Pekingu podobá víc, ale vrstvy má znázorněné barevně. Shanghai je i pro Spectrum a má i pokračování, ale nelíbí se mi ani jedno. Na Spectru je ještě notoricky známý Mah Jongg od Proximy, kterému ale přezdívám Mahjong pro krátkozraké, protože herní pole je zobrazeno z atributů a po poli se musíte pohybovat tak, že ho nevidíte celé najednou. Tento Mahjong mi vůbec nesedl, neumím ho hrát. A do třetice mě na Atari zaujal Taipei XL, který je Pekingu velmi podobný, ale má jinak značené kameny a trochu nepříjemné pomalé překreslování herního pole.

V Pekingu máte za úkol odstranit všechny kameny v časovém limitu 30 minut. Kameny jsou trojrozměrně na sobě, nejsou zde žádné ostrůvky. Znaky na kamenech jsou klasické mahjongovské, jen dost zjednodušené. Odebírat lze klasicky jen na krajích a rozích všech vrstev. Hra má nápovědu, která ukáže nejvíc pět příštích možných tahů, a je úplně zadarmo, neubírá čas ani nic jiného. Záleží na hráči, chce-li poctivě hru hrát bez nápovědy nebo ne. Je tu také pauza, kdy se ale záměrně hrací pole překryje černou, aby nebylo možné podvádět. Perspektivu hracího pole lze pro přehlednost změnit, ale jinak je plocha černobílá. Myslím, že nějaké atributové hrátky by tomu pomohly a nebylo by to nic proti ničemu, protože v monochromu a zvlášť, když nemáte počítač připojený přes RGB či VGA, jsou někdy popisy kamenů obtížněji rozeznatelné, ale autor byl zřejmě jiného rozpoložení. ZX Vegu mám připojenou normálně přes composite a občas mám problém s rozeznáním číslice na kameni, zejména u 3, 6 a 8. Během hraní vidíte počet kamenů, které je ještě nutné odebrat. Kameny jsou rozmisťovány náhodně a zřejmě podle žádného pokročilejšícho algoritmu, protože se velmi často stane, že hra končí předčasně z důvodu nemožnosti dalšího tahu. Můj rekord je zatím 9 a něco minut a stále zkouším tento rekord překonat.

Peking mě zatím nepustil a mám nutkání hrát jej stále dokola. Dokonce předčil i moje oblíbené Pariboro. A teď už mě omluvte, jdu si zase zahrát.

 Publikoval v 20:36
04Úno2019
 

Pozor spoiler. Pokud se zajímáte o retropočítače, asi jste kolem Vánoc zaznamenali nový film od Netflixu, který navazuje na jeho sérii záhad Black Mirror. Bandersnatch ale ve formátu celovečerního filmu a to ještě interaktivního. Možná si pamatujete na náš starý Kinoautomat nebo kuchaře Sváťu Kuřátka. Tehdy se při rozhodování blikalo žárovkami a měřilo zatížení rozvodné sítě v elektrárně, dnes sedíte u počítače a tok příběhu si naklikáte. Sledováním Bandersnatche tak vlastně hrajete jakousi interaktivní hru, kde si hlavní hrdina v určité části uvědomí, že je vámi ovládaný. Ale k filmu. Jak už název říká, Bandersnatch si vzal za příklad nikdy nedokončenou stejnojmennou hru od firmy Imagine, kterou v roce 1984 dokončovali a o čemž vypovídá dobový dokument Commercial Breaks. Příběh je ale smyšlený, jména změněná, takže z Imagine je jakýsi Tuckersoft, vedený vousatým hippíkem, nejtalentovanější programátor Tuckersoftu, jakýsi Colin Ritman, je vyobrazen v roli alternativního huliče, který veškerou inspiraci pro tvorbu svých her čerpá v poslechu psychadelické hudby a požíváním marihuany a LSD. Příběh je zhruba o tom, že Stefan Butler (podobnost s příjmeními reálných osob není náhodná, viz. Jon Ritman, Simon Butler) je mladý, talentovaný programátor, který programuje hru Bandersnatch podle stejnojmenné knihy, kterou má po své matce, jež nešťastnou shodou okolností zahynula při železničním neštěstí. Stefan zavítá do sídla Tuckersoftu, kde nedokončenou hru předvádí. Ti o ní projeví zájem a nabízí Stefanovi místo. Ten však odmítá a hru chce dokončit doma. Mezitím se dozvíme, že Stefan navštěvuje psycholožku a že má neustále výčitky svědomí vztahující se k události těsně před smrtí své matky a současně pocit, jakoby ho někdo ovládal. Při jedné z nesčetných hádek s otcem, který jej místo do restaurace na oběd veze k psycholožce, potkává Stefan náhodou Colina a zavítá k němu domů, kde požívá drogy. To zapříčiní buď jeho nebo Colinovu smrt, podle toho, jak co si divák zvolí. Nakonec diváka nitky předem narýsovaného příběhu stejně navedou na jeden z mála možných konců filmu. Váš úkol je navést Stefana tak, aby Bandersnatch na Vánoce 1984 vyšel a získal pozitivní recenzi v televizi (trochu mi to připomíná hru To Be On Top). Ke správnému řešení je třeba něco, co by běžného diváka nenapadlo nebo by se to neodváži udělat. Stefan musí zavraždit svého otce, jelikož přijde na to, že jeho otec i psycholožka ho špehují, Pak musí jeho tělo rozřezat a zakopat. Tímto postupem se dostanete ke správnému zakončení, kdy hra Bandersnatch získá slávu tím, že vzešla z rukou otcovraha. Na řešení filmu s jeho možnostmi se můžete podívat tady.

Přiznám se, že příběh je poněkud plytký a když psycholožka na sezení se Stefanem vytáhne meče a začne s ním bojovat ve stylu Mortal Kombat, dochází to až k absurditě, což samozřejmě graduje nutností zavraždit a rozčtvrtit otce.

Black Mirror: Bandersnatch je však pěkně natočený, záběry z počítačů jsou napůl reálné (je znát postprodukce), vypadá to, jakoby programátoři psali své hry v Basicu, který je na oko udělaný, aby vypadal jako Sinclair Basic (např. nereálné chybové hlášky). Ve filmu zahlédnete mnoho ZX Specter, klávesnici dk’Tronics, nějaký ten Commodore, MSX. Ve filmu je také při návštěvě Stefana v Tuckersoftu zmíněna hra Nohzdyve, což má být poslední hit Colina Ritmana. Tato hru ve skutečnosti v zakázce pro Netflix vytvořil Matt Westcott (Gasman) a i když jde o jednoduchou hříčku, je to pěkná hra. Příběhově však film hodnotím podprůměrně a má cenu si film „zahrát“ jen pro ty, kterým něco pojem Bandersnatch říká z minulosti. Netflix nabízí měsíční trial, který jde k tomuto účelu využít a pak se můžete s klidem odhlásit, aniž byste něco platili.

 Publikoval v 10:07
11Čer2018
 

Nebudu zatím psát reportáž z PLatariády, ale napíšu, co mě tam zaujalo. Bylo to víc věcí, ale jednou u nich je hra Zilch na osmibitové Atari. Autorem je Bocianu a LiSU a jde o házení kostkou. Hra je až pro 4 hráče a dá se hrát i v jednom, protože počítač umí hrát také a tak vám umí dělat zdatného protivníka. Pravidla jsem jen vydedukoval, ale po několika hrách se dají pochopit. Edit: Pravidla jsou popsána přímo ve hře pod klávesou Help. Jde o to porazit protivníky největším skóre, přičemž házíte kostkami a podle toho, jaké kombinace vám padnou, získáváte body. Občas padne postupka, což znamená hodně bodů, občas něco malého a ještě máte další pokus s menším počtem kostek. Pak je na vás, abyste body přidali do banku a předali hru dalšímu hráči, nebo riskovali. Když to nevyjde, získáváte Zilch, tedy nic (dle anglického překladu jde o alternativu ke slovu nothing, zdá se, že v polštině je tomu tak stejně). Hra je nezvykle chytlavá a tak se na Platariádě dlouhou dobu ozývalo jen typické pípání zvukových efektů této hry. Bohužel, nelze měnit jména hráčů, a tak musíte přijmout jedno z předdefinovaných jmen. Stahovat hru můžete tady a snad brzy i z Fandalova archívu. Vypadá to, že se autoři inspirovali nějakou flashovkou nebo mobilní hrou, ale to je jenom moje domněnka. Např. z této flashové verze se dají okoukat pravidla, neboť je tam jakýsi tutoriál. Docela rád bych si tuto hru zahrál na Spectru. A teď se můžete těšit na tu reportáž z Platariády, pokud ji tedy napíšu :-P

 Publikoval v 14:08
21Říj2016
 

firefly-loadbig
Firefly je hra, která je v mých oblíbených Top 10 na Spectru, možná i v Top 5, a to, vzhledem k tomu, že her na Spectrum existuje přes deset tisíc, je to velmi dobré umístění. Napsal ji legendární Jonathan ‚Jofffa‘ Smith, autor thráků jako Cobra, Terra Cresta, Mikie, Batman The Caped Crusader, Green Beret, Hysteria, aj. a je originální jak nápadem, tak zpracováním. Byla vydána jako první hra pod obchodní značkou Special FX, což byl Jofffův projekt pro ‚lepší‘ hry ve spolupráci s vydavatelstvím Ocean. Ve hře najdete plynulý scrolling herního pole, mraky zvuků pro beeper, vynikající grafiku od Karena Daviese, výbornou animaci, originální nápad na hru, originální pojetí hlavního menu, dvě úvodní hudby, mj. zcela výjimečné hudební kousky od Keitha Tinmana (ve hře pod pseudonymem Special Erase). V úvodu hry je uvedený ještě Eric Richgit zřejmě jako autor nápadu či kódu, ovšem toto jméno je s největší pravděpodobností smyšlené a jedná se o Jofffův pseudonym jen pro tuto hru. Soudím tak podle toho, že na WoSu o tomto člověku zmínka není.

Jonathan 'Jofffa' Smith

Jonathan ‚Jofffa‘ Smith

O co jde. Ve hře jste moucha. Ale ne leckajá moucha, to by byla nuda. Jste kybernetická moucha vržená do kybersvěta jedniček a nul. Svět se skládá z jakýchsi buňek, z nichž každá je vlastně svým malým podsvětem tvořícím herní level a v každé z nich se nachází čtyři přepínače. Buňky jsou ale prorostlé spletí bludišť, vytvořenými parazitními mechanoidy a vy máte důležité poslání buňky od virů vyčistit a uvést všechny přepínače do pořádku. Pro vstup do jednotlivých buněk musíte také překonat přepínač a uvést ho do pozitivního stavu. Když se to nepovede, buněčná síť se náhodně přeskládá a vy pak s největší pravděpodobností nebudete moct vstoupit znovu do stejné buňky, dokud se k ní neprobojujete. Herní pole je monochromatické, ale všechny prvky jsou graficky výborně ztvárněné, takže nehrozí to, že kvůli jednomu grafickému elementu nepostřehněte nějaký jiný. Když se vám povede dostat se do buňky, ocitnete se ve virálním bludišti, ve kterém je třeba postupně vyhledat čtyři přepínače ve tvaru koule v kostce. Z nich každou chvíli náhodným směrem vylétává obláček. Musíte čtyřikrát za sebou absorbovat tento obláček a tím se dostanete dovnitř přepínače, kde, stejně jako u ostatních přepínačů, probíhá neustálé přepínání a je třeba správně se trefit do symbolu znaménka plus. U prvního ze čtyř je frekvence pomalá, takže se určitě trefíte, ale u posledního musíte mít hodně dobrý postřeh a když se trefíte do mínusu, musíte znovu nasbírat obláčky a zkusit štěstí. Kromě toho je v každé buňce jeden teleportační bod v podobě o něco hranatějšího přepínače. Ocitnete se ve středu jakési rulety a otáčíte se po a proti směru hodinových ručiček. Zde je třeba se třikrát za sebou strefit do zeleného čtverečku a pak nastane teleportace do části buňky, kam se jinak nedá dostat. Většinmou je tam ale poslední přepínač, nutný k pokoření celého levelu a odvirování buňky. Rychlost otáčení vaší mouchy v teleportačním prostředí je poměrně rychlé a tomu je úměrná šance na úspěch. Bohužel, po každém neúspěšném teleportu ubývá tolik potřebná energie, takže do teleportačního prostředí vstupujte jen s rozvahou. Energii mimo jiné žerou i potvory – viry – poletující uvnitř buňky a znepříjemňující váš život. Kromě toho máte omezenou zásobu energie k létání, a tak když palivo dojde, moucha se postupně zastaví a už nikam nedoletí. Občas z potvor vypadne jako bonus sprej či jiný předmět, který když stihnete sebrat, získáte energii. Celou dobu je třeba bránit se vetřelcům střelami v podobě kuliček, které obíhají okolo vaší mouchy jako aura a po vystřelení na nepřítele se po chvíli vrátí do této aury. Hru lze úspěšně dokončit, pokud se dostanete v poli buněk úplně do pravého rohu k zelenému přepínači v podobě joysticku. Ulehčí to bonusy v podobě modrých šipek, kde stačí jen správně chytnout symbol pluska, jako u ostatních přepínačů, ale při neúspěchu dojde opět k přeskládání herního pole.

ffkolaz

Ovládání je klascké QAOPM, případně můžete zvolit Kempston, Sinclair či Cursor joystick anebo předefinovat klávesy.

Hra mi kdysi přišla hodně hi-tech a stejným dojmem působí i dnes. V roce 1988 byla komerční vlna spectráckých her na zenitu a vývojáři se už museli hodně snažit, aby se jejich hra prosadila a získala pozitivní recenze v herních periodikách. Firefly se to zcela zaslouženě povedlo. Např. časopis Sinclair User (číslo 73 (4/88), str. 50) hře udělil deset hnězdiček z deseti možných. Výběr způsobu ovládání je v hlavním menu je vyvedené tak, že během hrající dvoukanálové beeperové hudby s bicími ukazatel – ruka s prstem – po jednotlivých taktech hudby cyklicky ukazuje na daný způsob ovládání a v daný okamžik je třeba stisknout klávesu a příslušnou volbu, na kterou právě ukazuje prst, vybrat. Ve spodní části obrazovky je vkusně vyvedená hudební klaviatura (všechny klávesy jsou stylově bílé) a každý tón jedné ze dvou hudeb je indikovaný barevným atributem – červeným pro jeden kanál a fialovým pro druhý kanál. Obě hudby se cyklicky střídají, takže po skončení hry a návratu do menu uslyšíte druhou melodii a tak pořád dokola.

ffscr1

Záznam na originální kazetě má vlastní loader, který používá jak zrychlený záznam, tak bezleaderové bloky, takže během nahrávání se ukáže obrázek a nahrávání pokračuje non-stop bez žádných zaváděcích tónů dál. Díky zrychlení je to nezkopírovatelné běžným kopírákem a tak v našich končinách koloval crack od Fuxoftu s oblíbeným T-Training módem. Crack byl standardní Fukův „32-98-634″, bez žádných extra zabezpečení typu Arnold. Fuku zřejmě obtížnost hry zaujala a tak si neodpustil přidat do loaderu poměrně divnou hlášku „Anyway, if you are not brave enough, press ~T~ for Training“, což nikde jinde neudělal.

ff-brave

Firefly si můžete zahrát i na C64, kde je část herního pole provedena v módu multicolor (160×200), vše je barevnější, potěšila kombinace hiresu (znaky) s multi, ale zklamala mě průměrná hudba a trochu obyčejně znějící 64kové zvuky od Freda Graye, které nejsou Spectru ani trochu podobné a jelikož jsem na ZXS verzi odrostl, přijde mi, že jak zvuky tak hudba se do hry nehodí. Nicméně, C64 verzi jsem několikrát hrál a je to konverze nadprůměrně povedená.

Firefly si můžete stáhnout z WoSu a je i v archivu DISO.

cover

 Publikoval v 12:55