06Led2017
 

Když se dnes kolem sebe na internetu rozhlédnete po nějakých informacích o starých počítačích, skoro vždy skončíte u videoblogů na YouTube, točících se kolem nich. A skoro každý takový se věnuje hrám. Jakoby se tehdy počítače na nic jiného nepoužívaly. Měl snad Clive Sinclair v roce 1980 v úmyslu ovládnout britský videoherní průmysl? Ne a naprosto se mu to vymklo z rukou. Bylo snad v socialistickém Československu mínění o počítačových hrách nějak seriózní? Zdaleka ne, naopak. Počítač byl moudrými hlavami míněný jako přístroj, který bude pomáhat člověku a bleskově za něj řešit složité výpočty. Byl to prostředek, jak nezaostat za Západem a kolektivní vedení k programování mělo přispívat k rozvíjení logického uvažování tehdejší mládeže. I tady to dopadlo podobně, ale zas tak tragické, jako v kapitalistickém světě to nebylo, protože přístup k počítačům byl velmi omezený a v podstatě všechny tyto počítače byly domácí produkce, tudíž bez imperialistického softwaru, tolik kazícího mládež. Přesto v konečné fázi vyhrály západní přístroje se západním softwarem, kterýžto z cca 95% tvořily hry. Podívejme se na to ještě z jiné strany. V osmdesátých letech se u nás obecně moc nevědělo, co přesně je to domácí počítač a k čemu je dobrý. Lidé se k nim dostávali pokoutně a nelegálně. Tito lidé byli v produktivním věku, většinou s rodinami a dětmi. Děti byly proto cílová skupia konzumentů této elektroniky. Rodič pod záminkou zdokonalení edukativnosti a logiky svého potomka v dobré víře nějakým způsobem přišel k počítači. Nechme teď otázku platformy vedlejší, tehdy se bralo to, co bylo. A většinou nebylo nic. A k čemu by bylo počítač bez softwaru. A tak začali shánět programy a většinou jim v doma skončily magnetofonové kazety nahrané od začátku až do konce hrami, samozřejmě pirátskými kopiemi. Šťastnější potomkové si pak užívali bezstarostné dny s počítačem, připojeným k obývákové televizi. Takových rodin byly stovky. Nikoliv stovky dětí však počítač bralo jinak, než jen jako videoherní přístroj. Znal jsem spoustu lidí, kteří měli doma počítač, ale nikdy se nenaučili žádný další příkaz Basicu kromě LOAD, případně RUN, v nejlepším případě napsat program typu 10 PRINT “VOLE”, 20 GOTO 10. Takového balastu, dnes bychom řekli BFU, byla většina. Rodič pak litoval, že drahý počítač za několik průměrných platů slouží jen jako jakási náhrada videoautomatů z maringotky u nádraží a ospravedlňoval si to aspoň tím, že mu dítě nevlčilo a nepropadlo závislosti na dvoukoruně. Rozvoj neherních programů u nás byl v těchto dobách poměrně velký a úspěšný, i když téměř výhradně na amatérské bázi. Vzniklo několik textových editorů, mnoho úprav zahraničních programů pro české a slovenské podmínky, celá řádka programů pro různé výpočty a měření, spousta zábavných programů. Psaly se české manuály, vznikaly sdružení občanů – samozřejmě pod záštitou státu – vlastnících určitý typ počítače, což mělo za cíl zlepšit dostupnost softwaru pro ně. Nutno říct, že ilegální kopírování jakéhokoliv softwaru u nás nebylo trestné, a tak se k originální hře dostal málokdo. Většinou mezi lidmi koloval cracknutý software a šířil se naprosto bezelstně dle hesla ‘musíme si pomáhat’ ve smyslu – dostal jsem novou kazetu se softwarem, automaticky ji nabídnu počítačovým přátelům v okolí ke zkopírování dál. Nikoho ani nenapadlo, že by to mělo být jinak a všem to vyhovovalo. Podnikavější jedinci se pustili do hromadného kopírování softwaru, jenž nabízeli na inzeráty a šlo si tak objednat celé kazety nahraných hrami dle vlastního výběru. Tato činnost většinou nebyla zisková, za jednu hru se platilo od jedné do pěti korun a nejvyšší položku tvořila cena nové kazety, která se pohybovala kolem jednoho sta korun. Kvůli ušetření bylo možné většinou zaslat i vlastní, třeba použité kazety k nahrání. Když se začala objevovat družstva, vyrábějící originální, většinou užitkový nebo edukativní software, bylo jasné, že se pirátskému kopírování nevyhnou. Proto také tito ‘výrobci’ podnikali kroky, jak kopírování zabránit, např. vytištěním na obal kazety informaci o tom, že kopírovat se nemá nebo nasazením nějaké softwarové ochrany proti kopírování. Tyto kroky byly ovšem vždy neúspěšné, lidé přemýšleli jinak. Když se vrátím k dnešní situaci s retropříznivci, zvlášť s těmi na YouTube, kteří se v posledních letech přemnožili, ani jeden mi nepřináší recenzi mého oblíbeného užitkového či edukativního programu z té doby. Všichni dokola melou o hrách, jak byly skvělé a jak jsou retro, dělají sondy do životů tehdejších počítačových osobností tím způsobem, že o nich víme i to, čím si tehdy vytírali zadek. Což by mi ani tak nevadilo, člověk se rád dozví, jaké jsou možnosti daného přístroje a na čem to demonstrovat lépe než na hrách. Ale mrzí mě, že je vše centralizované na Anglii a USA. Proto si myslím, že u nás chybí informační kanál, který by nějakým způsobem zmapoval tuzemské dění, příhody našich uživatelů a programátorů, sondy do životů našinců. Tím samozřejmě docházím k Dexovu vlogu z Hexadecimálního doupěte, kterýžto asi nejvíce kdy informativně tíhnul k tomu, po čem já spílám. Chybí tu recenze užitkového softwaru, přiblížení tehdejšího i současného dění na tuzemské (dnes retro-)počítačové scéně a ruku na srdce, kdo je zvědavý na jedenapadesátou recenzi Manic Minera od Angličana s velkou bramborou v hubě.

  7 reakcí na “HUSTÝ RETRO”

  1. A po jakých starých programech, by se nám mělo stýskat???

  2. Ci, to, bolo na root.cz

  3. Jo na Rootu v seriálu o UNIXových vykopávkách (nějak se prolíná s historií her a programů) bylo zmiňováno dost užitkovýho SW z 8bitů v ČSR

  4. S tímto článkem naprosto souhlasím… Škoda že Dex nemá čas dělat další videa.

  5. Tak asi to bude tím, že ti lidi, co používali Spectrum a další produktivně na něco jiného jak hry, tak dnes nemají čas, a redukuje se to tedy na ten zbytek. Ale zanedlouho budou všichni důchodci a pak věřím, že se roztrhne i onen pytel…

  6. Také souhlas. Nicméně poměr počtu her ku ostatním “titulům” byl tak strašlivě drtivý, že poměr užití (a tím typů užití/uživatelů) tomu odpovídá. O to zajímavější by bylo zmapování toho všeho ostatního (mimo hry) – klidně i jen udělátka jednotlivců pro sebe sama, které nejspíš existovaly v jedné jediné nahrávce – a z toho důvodu dnes vlastně už velmi pravděpodobně neexistují – a tak alespoň popsat, na čem kdo tehdy “pracoval” a jestli to dokončil.
    Vzpomínám si, jak jsem v 87/88 na svém Atari 800XE (toužil jsem po XL, ale po dvou letech škemrání u rodičů už se dělaly jen XEčka) s kamarádem páchal v TurboBasicu náš vlastní textový editor s proporčním písmem a ikonovou lištou pro ovládání (pomocí joysticku). Vypadalo to zajímavě, ale nedokončili jsme to, protože se záhy ukázalo, že čekat třeba 10 sekund na vykreslení stránky textu na obrazovce (v grafickém režimu), které už bylo maximálně optimalizováno (v TBasicu) by potřebovalo přespat do assembleru, ale ten jsem tehdy tak dalece neovládal.
    Potom si ještě vzpomínám, že jsem na tomtéž stroji napsal scanovací SW pro scanner, který vznikl výměnou zapečené “tiskací hlavy” (tedy hřebíku) tiskárny BT100 za fotoodpor a využitím A/D převodníku zabudovaného v počítači kvůli orig. atari ovladačům. Fungovalo to, ale tak maximálně na fotky – 16 odstínů šedé (jen 80 širokých pixelů na řádek, 192 řádků – myslímm že to byl gr. mód 9) – využíval jsem takto pomalosti fotoodporu :-) Třeba text jsem snímat nedovedl, protože ta “tiskárna” fungovala tak, že se rozjela hlava svou rychlostí, kterou nešlo rozumně řídit a tiskárna jen podávala info o pohybu (pulsy každých pár desetin mm posunu hlavy). A abych zachytil rozdíl jasu na tak malém kroku – to fotoodpor nestíhal a navíc snímal “data” z dost velké plochy (odhadem tak půl cm čtverečního :-D). Na ty fotky to ale s nemalou shovívavostí šlo – byly to ale fotky s Gausem 10 :-D

 Leave a Reply

(required)

(required)

19 + = 24

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>