09Dub2015
 

Jiří Pobříslo

 Jelikož jsem se kdysi dávno občasně vyskytoval mezi jablonecko-libereckými spectristy, přináším širší veřejnosti článek, který vznikl v roce 1991 a byl publikovaný v tehdy ještě černobílém periodiku ZX magazín. Jedná se o rozhovor s Jiřím Pobříslem z Jablonce nad Nisou, který se proslavil zejména jako autor mnoha českých užitkových programů pro ZX Spectrum. V článku je rovněž poodhalený původ skupiny AMISIN a dozvíte se v něm, že tehdy – v osmdesátých letech – se Spectrum běžně používalo na zcela vážnou práci. V závěru zazní taková malá výčitka, že lidé programují prasácky (kdyby jen pan Pobříslo tušil, jak je jeho poznámka nadčasová). Amisiňácké programy se mi vždycky líbily. I když byly převážně v Basicu (a proto pomalejší), strojovými rutinami si jen efektivně pomáhaly a byly hezky provedené. I mě kdysi ovlivnily při prvním seznamování se se Sinclair Basicem.

Patříte-li mezi dlouhodobé čtenáře ZX magazínu (a jeho předchůdce, časopisu SPEKTRUM), jistě si vzpomenete na takřka půlroční cyklus „11 x 4″, cyklus čtyř otázek, které jsme tehdy položili jedenácti předním domácím programátorům. Doba pokročila, a tak nás napadlo zeptat se jich znovu – ale tentokrát spíše na jejich začátky a představy o budoucnosti sinclaira u nás. První na řadu přišel „symbol“ počátků sinclaiření u nás – firma Amisin, reprezentovaná především Jiřím Pobříslem. Vypočítávat tady všechny programy, které tato firma vyrobila, by dost dobře nešlo – takže připomen u alespoň některé: hry SEXESO, VELKÝ NIM, LOGIK, HELESPONT; za uživatelskou část programy ANTÉNY, PŘÍMÉ KRESLENÍ, COMPACTOR a další a dalši – je jich opravdu mnoho (jak sám autor řekl, asi kolem tisíce). Náš rozhovor byl nejprve namluven na pásek a z něj přepisován do podoby, ve které ho vidíte. Berte proto, prosím, na vědomí, že jde o upravený přepis mluveného projevu a ne připravený článek s vytříbeným slohem. Takže jsme se ptali:

sexeso2

• Byl jste jedním z prvních „spektristů“ u nás. Kdy jste si vlastně počítač dovezl? Kdy jste začal aktivně dělat programy a s kým jste spolupracoval?

„Je to dost složitá otázka a budu na ní muset zdlouhavě odpovědět. Já jsem početní (programovou) techniku prakticky vůbec neznal. V době, kdy jsem se o ní začínal zajímat, jsem pracoval jako šéfkonstruktér u firmy Nisasport. Počítal jsem a navrhoval všechny světelné tabule, které tato firma vyrobila, určitě jich řadu znáte, jsou např. na Strahově. Mým posledním dílem je velká světelná tabule v Harrachově u obřích můstků. Ta je zajímavá tím, že narozdíl od první, kterou Nisasport udělal ještě dávno před tím, než jsem tam přišel, v Bratislavě, a ke které vedou svazky kabelů s celkovým průměrem přes tři metry; tak tato harrachovská tabule je celá řízena počítačem (klávesnicí) a k jejímu ovládání stačí pouhých osm drátů – na což jsem nezřízeně pyšný. Chci tím tedy říci, že v době, kdy jsem se začal o výpočetní techniku zajímat, mohl jsem lépe pochopit a představit si, jak takový počítač pracuje – navrhoval jsem část i těchto počítačů a věděl jsem tedy dost dobře, co se v nich (po elektronické stránce) děje. Věděl jsem tedy, co je v jakémsi „pozadí“, mozku počítače. Co jsem vůbec neznal (ale ani malinko) bylo, jak se takový počítač ovládá „uživatelsky“ (jak se programuje, tedy jeho řeči atd.). Někdy na začátku roku 1983 (v lednu nebo v únoru) jsem se dočetl v Amatérském rádiu o tom, že angličané vymysleli Spectrum a co včechno to umí – no a já na to fascinovaně „zíral“. V té době se mi současně dostal do rukou také kurs BASICu (vycházel tehdy na pokračování také v Amatérském rádiu nebo ve Sdělovací technice) a já se ho postupně naučil. Napsal jsem si na papír cvičně několik prográmků, ale pak mi to nedalo, vzal jsem jeden takový kratičký prográmek (myslím, že to bylo na výpočet nejmenšího společného násobku) a odjel s ním do továrny Nisa, kde tehdy pracoval můj dávný kamarád a přítel Petr Kosař, který tam měl ZX81, předchůdce sinclairova Spectra. Ing. Mixánek tehdy ten program do ZX81 „naklepal“ a program jsme spustili. A on fungoval – a fungoval přesně tak, jak jsem ho napsal; počítal, co počítat měl a psal, co měl psát. Jenom pro zajímavost: ing. Mixánek byl bývalý člen mého skautského oddílu, který jsem před léty vedl; do dnešního dne jsem vášnivým skautem. Ing. Mixánek byl shodou okolností konstruktérem našeho prvního a jediného pětipalcového disku, který v  několika exemplářích později vyrobila Zbrojovka Brno; ale vzhledem k vysokým nákladům na výrobu se nakonec nevyráběl. Když jsem tedy zjistil, že program funguje, a že všechno je tak, jak jsem si představoval, velmi mě to nadchlo. Hrozně jsem zatoužil po tom, abych Spectrum mohl mít. Snažil jsem se k němu nějak dostat, ale to bylo tehdy naprosto nemožné – znamenalo by to jedině vyjet za hranice (což jsem nemohl; vzhledem k tomu, že jsem sloužil u „tajných zbraní“, nepustili mě nikam na západ, mimo SSSR). Hledal jsem tedy někoho, kdo by mi počítač přivezl. Navštívil jsem známého, který jel za ženou do Anglie, s prosbou, aby mi počítač přivezl, či lépe řečeno propašoval, protože tehdy platila na podobná zařízení vysoká cla. On souhlasil, ale neměl samozřejmě peníze. Bylo potřeba je do druhého dne sehnat – no a mojí manželce se těch 500 marek do druhého dne sehnat podařilo. Do Anglie tedy odjel a zpátky „propašoval“ ZX Spectrum, zabalené jako krajíc chleba v košíku s dalšími krajíci „na svačinu“. Měl jsem tedy Spectrum doma, ale tím to všechno teprve začalo. Nebyl jsem bohužel „oběť humanitního vzdělání“, celou dobu studia do mne „cpali“ ruštinu (takže ji stejně neumím). Prokousával jsem se pracně anglickým slovníkem a hledal význam jednotlivých slov. Udělal jsem tehdy jednu velikou chybu. Nenapojil jsem se na nikoho, kdo by měl třeba ZX81 a tak abych pochopil, jak počítač funguje, prodíral jsem se neuvěřitelným způsobem slovníkem. Nejvíc mi pomohla kazeta , která se ke Spectru přidávala, s ukázkami programování. Rozebíral jsem jednotlivé programy, opisoval jsem je (tiskárny v té době nebyly) a přemýšlel nad tím, co který příkaz znamená. Každý termín mi byl zpočátku cizí – vzpomínám si , jak jsem tři nebo čtyři týdny nemohl pochopit, co znamená slovo „ramtop“. Nebo slovo „keyboard“ (klávesnice) – „key“ je klíč, to jsem přeložil jednoznačně; „board“ jsem znal, to je paluba. Tedy „klíčová loď“, což je pochopitelně nesmysl. kalendarNež jsem přišel na to, že slovem „key“ označují to, co my slovem tlačítko a „board“ se dá přeložit také jako deska (čili je to „deska tlačítek“, klávesnice) – to trvalo dlouho a byla to hrůzná a strastiplná cesta. Až se na mne napojil znovu Petr Kosař, který také po Spectru toužil, a ten ke mě den co den jezdil (strávili jsme u Spectra mnoho času) a moc mi pomohl, protože v daný moment toho věděl o moc víc, než já. Snažil jsem se dělat hry, a to tak, abych se z nich co nejvíce naučil. Petr se věnoval spíše organizační práci, což nebylo k zahození, protože jsme vzápětí rozjeli velkou agendu psali jsme si po celé republice; jeden z prvních, na koho jsme se napojili, byl Honza Drexler (toho jsme znali z Mladého světa, kde vedl rubriku počítačových her). Začaly se tedy vyměňovat programy a tehdy se naše práce začala „třídit “ – Petr dál shromaždoval hry a programy a já jsem mu pomáhal s nahráváním a věnoval se tvorbě programů.“

• Jaké byly vaše první zkušenosti s domácími sinclairistickými kluby? Účastnil jste se někdy práce v nich? A jak tuto práci hodnotíte?

„Tady v Jablonci byl založen vlastně jeden z prvních klubů v republice a tam jsme s Petrem začali okamžitě chodit. To bylo v době, kdy jsem měl více méně zvládnutý BASIC a začalo mě zajímat programování v assembleru. Základy assembleru jsem se naučil od ing. Vlacha právě v tomto klubu, a to už dorůstal můj nejstarší syn, se kterým jsme začali do klubu chodit společně. Brzo jsem se dostal do stadia, že jsem o programování věděl hodně a protože mě vždy bavila práce s dětmi, nabrali jsme děti a spojili se čtyři: Jirka Horák, Vladimír Rédl, Petr Kosař a já. Vladimír Rédl uměl výborně anglicky a německy a byl to programátor, který pracoval ve výpočetním středisku, já jsem pracoval v Nisasportu, Petr Kosař byl konstruktér-elektronik v továrně Nisa a Jirka Horák byl stavař, ale měl velké vědomosti v oblasti programování. Dali jsme si jakousi „ustavující schůzi“ a tam jsem přišel s návrhem, aby se tento spolek jmenoval Amisin. Název jsem utvořil z toho, že jsem složil dohromady latinské slovo „amis“ (přítel) a „sinclair“, takže to mělo společně vyjadřovat něco jako „přátelé Sinclaira“. nahravaciToto slovo „Amisin“ jsem si ponechal i po rozpadnutí spolku. Po řadu let jsme společně tvořili, až se „historická hodnota našeho spolku naplnila“ (jak říká Petr Kosař) a my se rozešli každý za svou prací. Ale pokud jsme spolu pracovali, tak to bylo na mnoha „frontách“. Především jsme se věnovali vedení dvou kroužků pro děti. Měli jsme obrovskou radost z toho, že můžeme svoje zkušenosti někomu předat. To samozřejmě naráželo na řadu obtíží – především byl Sinclair tehdy prakticky nedostupný. Měli jsme tehdy značné kontakty, např. na Tuzex – a ti tehdy udělali hrubou chybu v tom, že přestože jsme jim říkali, aby se napojili na Sinclaira (protože jsme věděli, že zájem je tak veliký, že smete cokoliv jiného z trhu), tak oni (na základě jakýchsi zákulisních machinací) se nakontaktovali na japonskou firmu Sord a dovezli se Sordy. K těm ovšem nebylo žádné vybavení, zatímco Sinclair ho měl stále víc a víc. Napojili jsme se na velké množství lidí po celé republice, taky na Karolinku, taky na 602 – myslím si, že právě tyto dvě společnosti udělaly pro rozvoj sinclaiření u nás hrozně moc. Karolínka takovou tu nesmírně pečlivou mravenčí práci a 602 výrobu programů. Celé toto období bylo poznamenáno typicky českým problémem, příliš dlouhou dobou, než se něco vymyslilo, vyrobilo a zavedlo. Napojili jsme se na první družstvo, VD Program, které jako první bylo schopné prodávat programy (s Petrem Kosařem jsme autory asi padesáti programů různých sérií, např. „Planeta Země“, „Připravujeme se ke zkouškám“).“

• Kolik programů jste tedy vlastně udělal a na jakou oblast jste se převážně soustředil?

„Něco takového neumím zodpovědět. Začal jsem v oblasti programování her, teprve později jsem se začal věnovat systematickým programům. Udělal jsem již zmiňovanou řadu programů pro VD Program (to byly programy vzdělávací). Dělali jsme řadu vyhodnocovacích programů (vyhodnocovací programy pro atletické závody v Praze na Julisce, pro vyhodnocování střeleckých soutěží, pro závody windsurfingu). Velikou oblast, ve které jsem pracoval, a která ani není známá, byla práce pro Výzkumný ústav uranového průmyslu v Liberci. Pro ně jsem vytvořil řadu asi 50 programů na vyhodnocování geologických průzkumů. Tyto programy jsou schopny vyhodnocovat zadané vzorky a vynášet je do grafů. Geologickou stránku zpracovával dr. Blažek a ing. Chabr a s nimi jsme vytvořili programy, které budily ohromnou senzaci na mezinárodních vědeckých sympoziích, protože komplexně vyodnocovaly všechny odebrané vzorky, ale především proto, že to vše jsme realizovali na domácích počítačích, v době, kdy XT a AT byla naprosto nedostupná. Další oblast, kde jsme s Amisinem udělal i hodně práce, byla oblast tiskáren. Toužili jsme samozřejmě mít tiskárnu hned od začátku a tisknout. Zúčastnili jsme se v Praze předvedení jednojehličkové tiskárny, ale to bylo pomalé. Tehdy Spoje rozprodávaly vyřazené staré dálnopisy a nám se podařilo čtyři získat a připojit je. Honza, můj syn, vyrobil první obslužný program pro tisk a později se nám podařilo dokonce tisknout dvoubarevně. Později jsme připojili i tiskárnu Consul z brněnské Zbrojovky a nakonec Petr Kosař přivezl z Vídně Seikoshu. Já jsem ze Švédska sehnal řadič a podařilo se mi připojit pětipalcový disk ke Spectru. Sehnal jsem pozděj i od známého hudebníka Zdeňka Rytíře vlastní Seikoshu a tu používám dodnes. Vyrobil jsem m.j. např. takový disassembler, který přepočítával skoky (což je dost důležité). Těch programů je zkrátka nezměrná řada, která se dá těžko podchytit. Mezitím jsem vedl rozsáhlou korespondenci a napojil se na spoustu lidí. Do všech programů jsem psal svoji adresu a protože zastávám názor, že lidi by si měli pomáhat, radil jsem jim a pomáhal. Nikdy jsem neprodával programy (samozřejmě kromě desítek programů, které jsem dělal na objednávku a které jsem dostal zaplaceny). Stovkám lidí jsem natočil tisíce programů a věnoval jsem tomu spoustu času – a vůbec toho nelituji, protože řadě lidí to pomohlo.“

sexeso

• Jste autorem něčeho převratného v dějinách ZXS u nás, či spíše objevitel něčeho důležitého?

„Nemyslím si, že bych udělal nějaký převratný program. Udělal jsem ale jeden program, který se lavinovitě rozšířil po celé republice a mají ho stovky lidí – a je to program „Antény“. Dokonce na výstavě ZENIT v Praze jsem si jednou připadal jak v Jiříkově vidění, protože tam byly mraky sinclairů a skoro na všech se kopírovaly moje Antény, program pro výpočet antén podle Amatérského rádia, který jsem poskytl zdarma. Řadu mých různých programů samozřejmě přetiskly časopisy, ale myslím si, že nejrozšířenější program byly již zmiňované „Antény“. Ale nějaký špičkový program, jakýsi „pan“ program, takový jsem asi neudělal.“

• Jak tedy vidíte budoucnost Spectra u nás? A věříte vůbec v osmibitové počítače v našich poměrech?

„Začnu odzadu – věřím. Osmibitový počítač, tak, jak ho např. produkuje VD Didaktik, je a měl by zůstat jako základní a „vstupní“ počítač; počítač, na kterém se zájemci o programování učí. Spousta mladých kluků začíná tím, že si střílí ufónky. Časem přijdou na to, že střílení je primitivní – někteří u toho zůstanou a nestanou se nikdy programátory – a proč by také měli). Na takovém malém počítači, který je cenově dostupný (tři – čtyři tisíce není málo, ale dá se to snést), si takový kluk ověří a zjistí, zda-li ho to baví a chce-li se tomu věnovat. A protože se na Spectrum dá implementovat řada jazyků (Fortran, Pascal a další), dává to možnost naučit se i v této oblasti něco dělat. Pro spoustu lidí zůstane počítač jen hracím automatem neposmívám se jim, neodsuzuji je, ale nesouhlasím s nimi. Těm potom stačí osmibitový počítač, kde ta grafika je relativně velmi slušná. Samozřejmě – jsou lepší; já sám mám momentálně na stole barevné PC AT s VGA-kartou, kde je hra (či spíše film), ve kterém hrají normální herci a jednotlivé pasáže jsou přímo rozfázovány do pohybů, jako ve filmu. I to tedy jde, ale to je spíše výjimka. Budoucnost ZXS vidím tedy v tom, že je to nesmírně chytře udělaný počítač. Kdykoliv jsem s ním pracoval, tak jsem ohromně obdivoval konstruktéry ROMky a ovládacích prvků, měl jsem prostě pocit, že oni na mně myslí. Programoval jsem v mnoha jazycích (třeba i v takových, jako je jazyk BAL), ale princip je vesměs všude stejný: je třeba se podřídit „řeči“ stroje. Při práci se Sinclairem ale cítím, jak hodně autoři ROMky na mě mysleli jak se jim povedlo dosáhnout toho, aby právě ono „podřízení se řeči stroje“ bylo co nejmenší. Konrétně třeba příkaz „TO„: existují v BASICu příkazy LEFT$, RIGHT$, MID$ (jestliže chci vybrat text zleva, zprava nebo ze středu) a oni to u Sinclaira nahradili slovíčkem „TO“, takže já mohu psát LET a$=b$ (7 TO 11) tak je to od sedmého do jedenáctého místa atd. – prostě povely jsou uspořádány tak, aby pomáhaly. Spectrum by tedy mohlo dál pracovat. Nezapomínejme na to, že když na sebe Spectrum strhlo celosvětovou pozornost (a to ono skutečně v jednu chvíli strhlo), tak pro ně skoro všechny firmy vyráběly lepší i horší programy; Spectrum má tedy obrovské množství pomocných programů (nemluvím o hrách, těch jsou mraky) a ty jsou tak dobré, že dovolí připravit se na práci na jiných (vyšších) počítačích. Nás všechny v Amisinu, kteří jsme na Spectru začínali, přivedlo postupně Spectrum dál a výš a všichni jsme zůstali výpočetní technice věrni. Můj syn (který začínal také u Spectra) skončil jako systémový inženýr v Jablonexu ve výpočetním středisku. Já mám ZXS postaveno na skříni, protože na psacím stole mi stojí jedno PC AT a jedno PC XT (máme je dohromady se synem), ale ZXS jsem nezatratil z toho důvodu, který jsem výše řekl. Chtěl bych ale na závěr upozornit na jedno úskalí, které je úkolem počítačů. Mám bohužel ve svém okolí značné množství lidí, kteří podlehli určitému mylnému dojmu. Počítač totiž dovolí spadnout do gigantického klamu, že jsem programátor, když programátor zdaleka nejsem! Jak to myslím: mám ve svém okolí řadu lidí, kteří se naučili jakousi „pasáž “ ovládání počítače. Umí perfektně napsat menší program, pracovat s počítačem, vyznají se, jak funguje, umí nahrávat a kombinovat do sebe programy atd. – tedy umí velmi dobře manipulovat s počítačem; a myslí si o sobě, že jsou programátoři. Ale nejsou! Programátor (oficiálně matematik-analytik) je člověk, který dokáže provést analýzu problému a dokáže tuto analýzu převést do počítačové řeči. Daleko nejdůležitější při programování je naučit se problém (který má počítač řešit) rozebrat a převést do řeči počítače. Programy lidí, o kterých jsem mluvil, velmi dobře znám – to jsou programy „nahňahňaný“, „upatlaný“, „zbouchaný“ tak, že třeba i fungují, ale programátorsky jsou hrůzostrašné. Jsou plné odskoků, GOSUBů, nahromaděných do sebe bez koncepce a rozlišení, bez struktury; program je nepřehledný, špatný, koktavý. Tito lidé nejsou mnohdy schopni udělat složitější program, protože na takový je potřeba mít plán, jak ho dělat. Tohle všechno je velmi důležitý problém – spousta takových lidí si o sobě myslí, že jsou programátoři a zdánlivě produkují „programy“, ale to, co vyrobí, jsou zmetky. Ale kdybych jim to řekl, asi by se zlobili, ne-li urazili. To vše je bohužel velmi opomíjeno, ale bylo by dobré se tomu více věnovat.“

Panu Pobříslovi samozřejmě mnohokrát děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů v jeho současné činnosti. Zvědavě se tázal David Hertl; odpovídáno výhradně pro ZX magazín.

logo

 Publikoval v 14:32

  2 reakcí na “PRVNÍ Z PRVNÍCH”

  1. Teď Rafal někde vyhrabal hru Helespont od Amisinu, takže můžete stahovat na cs.speccy.cz :-)

Leave a Reply to Solaris104 Cancel reply

(required)

(required)

1 + 7 =

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.